Ondřej Štindl analytik BBC

Film navíc tu současnost zobrazuje dost kriticky, jak budou schopni takovou kritiku podat tvůrci, kteří až doposud přistupovali k citům tuzemského publika více než ohleduplně? Neodcizí si diváky, když na ně přestanou být hodní?

Zvlášť, když jedním z ústředních témat filmu je rasismus, na nějž je česká společnost přecitlivělá - tedy v tom smyslu, že nerada slyší, že se rasisticky chová.

Nataša Burger a Emílie Vašáryová často ve filmu působí jako trojrozměrný výsadek v plochém světě Ondřej Štindl, BBC

Jenomže autoři Horem pádem, svým způsobem hodní být nepřestali. Na tom nebezpečném území si vykolíkovali jakýsi bezpečný prostor.

Ve své kritice nepřekročí jakýsi obecný sentiment - naštvanost na to, že věci jdou tak nějak špatně a slušný člověk v tomhle světě těžko najde zastání. Sentiment příliš zběžný na to, aby se ptal proč a jak špatně.

Ti slušní lidé přitom ve světě Horem pádem jsou skoro všichni - jen s výjimkou beznadějných případů jako jsou kriminálníci nebo neonacističtí fotbaloví chuligáni.

Jistě nemá smysl očekávat od hraného filmu nějaký analytický pohled na problémy společnosti. Má ale smysl očekávat postoj, zaujatost, třeba i nespravedlivou umanutost, ochotu riskovat, že se někdo bude cítit dotčen.

Právě to ale v Horem pádem chybí. Náhražkou jsou často jako by nahodile řazené ilustrace většinou dost triviálních postřehů.

Je-li film tezovitý, nemusí to nutně znamenat, že je také špatný, je proto ale potřeba mít nějakou tezi, která by stála za zmínku.

Anebo mít hrdiny, kteří jsou schopni vrátit nějakým těm prajednoduchým pravdám jejich třeba až osudovou váhu.

Jenomže i protagonisté Horem pádem jsou většinou jen jakousi triviální ilustrací sebe sama. Mechanicky přecházejí z jedné situace do druhé a čekají, jaká autorská schválnost tam na ně bude čekat.

Ve filmu jsou sice i nuancovaněji napsané postavy, které mají i šanci se nějak projevit - hrají je slovinská herečka Nataša Burger a Emílie Vašáryová, díky níž občas - například v často zmiňované scéně u oběda - získává film najednou náboj.

Obě tam ale často působí jako trojrozměrný výsadek v plochém světě.

Jinak jsou členové ansámblu hrdinů příliš zaměstnáni neustálým popisováním a vysvětlováním své anamnézy, diagnózy a prognózy, důvodů proč jednají tak jednají, respektive, proč by jednali, tak jak by jednali, kdyby jim na nějaké jednání po všech těch řečech zbyl čas.

Podobně jako ta - řekněme společenská - rovina je přitom i ta osobní místy až nesnesitelně přehledná.

Ve světě Horem pádem nejenže v sobě nikdo nemá nějaké tajemství, film působí jako by něco takového nebylo ani principiálně možné.

Na druhou stranu film má i dílčí kvality, kromě zmíněných dvou postav, stojí za zmínku i kamera Jana Malíře, vedená v řídkých exteriérových scénách s citem pro ulici a její život.

Přinejmenším vkusná je i kosmopolitně znějící hudba Aleše Březiny. Slibně působí i úvod filmu syrově zachycující skutky, které autoři naštěstí necítí potřebu v tu chvíli komentovat.

Pozoruhodných nebo alespoň slušně zvládnutých jednotlivostí by se asi našlo víc.

Nepřítomnost myšlenkového a emocionálního těžiště, která je často maskovaná všelijakými příliš doslovnými výklady, ale vynahradit nemohou.