Ondřej Štindl analytik BBC

Víceméně náhodný souběh dvou nesouvisejících případů, v nichž se ukázalo, že pachatelem zvláště krutého zločinu byly děti, vytvořil situaci, kdy veřejnost od politiky čeká projev odhodlání "cosi udělat".

Pavel Němec tuhle společenskou objednávku naplnil. Jistě je možné v tom vidět kampaňovitost, ministrovo prohlášení přišlo možná až příliš pohotově.

Na druhou stranu - pokud by neřekl nic, možná by mu zase jiní lidé vytýkali, že zatímco dětské gangy řádí v ulicích, ministerstvo si hraje na mrtvého brouka.

Posílat do vězení víc dětí může znamenat i větší počet recidivistů v budoucnosti Ondřej Štindl

V debatě odstartované nedávnými vraždami se všichni víceméně shodnou na jednom - situace vyžaduje jakési "systémové řešení".

Spor se vede o to, zda těžiště toho řešení by mělo být spíš v oblasti prevence nebo represe. Každá ze stran toho sporu navíc má svůj kus pravdy.

Ti, kdo volají po tvrdší a časnější represi, mají pravdu v tom, že smysl trestu není jen zabránit tomu, aby se zločin, který se již stal, v budoucnosti neopakoval. Je to také trest.

Vyjádření toho, že společnost má nějaké závazky vůči oběti zločinu, že považuje porušení práv jednotlivce za závažné porušení obecného řádu.

To by se mělo vztahovat i na dětské pachatele zvláště tak závažných zločinů, jako je vražda. Navíc tvrzení, že dnešní děti jsou schopny elementárního rozlišení mezi dobrem a zlem dřív než v patnácti, je jistě oprávněné.

Schopnost státu dosáhnout toho, aby na jeho území žili dobří lidé, je velmi omezená Ondřej Štindl

Podobně to ale je i s postoji druhé strany. V současném systému výchovné ústavy skutečně nejsou "polepšovnami", tedy místy, kde se někdo může polepšit.

Spíš naopak. Posílat do vězení víc dětí tedy může znamenat i větší počet recidivistů v budoucnosti.

Především by ale mělo zaznít, že ani to nejvyváženější systémové řešení v dohledné době nemůže přinést nějaké skutečně výrazné zlepšení situace, která také - jak dokládají statistiky - není tak katastrofální, jak by se při čtení novinových titulků mohlo zdát.

Schopnost státu dosáhnout toho, aby na jeho území žili dobří lidé, je velmi omezená. Velmi kritická slova často padají vůči způsobu, jímž jsou české děti vychovány v rodinách.

Jenomže - s mírnou nadsázkou řešeno - jako alternativa výchovy ve strašných rodinách se dnes nabízí institucionální výchova v příšerných ústavech, kterou navíc státní orgány občas ordinují z nepřiměřených důvodů.

Je možné ústavní výchovu zreformovat, součástí té reformy může být i nějaký nový způsob nakládaní s dětskými zločinci. I tak se ale stát zmůže jen na zmenšování škod, které se už staly.

Ta největší práce se musí udělat jinde. Čím menší očekávání tedy veřejnost do chystaných změn bude vkládat, tím lépe.