Viktor Šlajchrt redaktor kulturní rubriky týdeníku Respekt

Mne osobně ovšem jedna epizoda spojená s jejich předvolebním kláním celoživotně poznamenala.

Došlo k ní v září 1964 na základní škole v Praze na Jiřího náměstí, kde naše třída po dovršení národní školy čekala za dveřmi s nápisem 6.A, jakými dospělejšími úkoly ji překvapí druhý stupeň. Když nová soudružka třídní rozdělila funkce, zbyla na mne péče o nástěnku.

Dozvěděl jsem se, že pro velké děti se už obrázky kytiček a zvířátek nehodí. Budu prý něco jako novinář. Měl jsem spolužáky upozorňovat na žhavé problémy dneška. Dvanáctiletým uším znělo takové zadání vskutku pokročile a já se úkolu ujal s veškerou vážností.

Poznatky o programech i charakterech obou kandidátů jsem zhustil do úderných vět, napsal je pastelkami na čtvrtky a z časopisů jsem vystříhal obrázky Viktor Šlachrt

Začátek podzimu byl toho roku rekordně chladný, už v září sněžilo, ale na to jsem spolužáky upozorňovat nemusel. Začal jsem si poprvé v životě pozorněji prohlížet denní tisk. Nejžhavějším tématem v něm byla volba amerického prezidenta. Ty články se četly jako pohádka.

Lyndon Johnson sice nebyl žádný princ, hodlal nicméně pokračovat v díle prezidenta Kennedyho, jenž byl po loňském atentátu posmrtně vyhlášen za pokrokovou osobnost zavražděnou americkou reakcí.

Vedle Barryho Goldwatera se Johnson jevil jako poslední naděje lidstva. Jeho republikánský protihráč totiž v českých novinách ztělesňoval čiré zlo.

Pokud by byl zvolen, nepochybně by rozpoutal třetí světovou válku a všude by padaly atomovky. Četl jsem to černé na bílém a cítil, že své spolužáky musím varovat.

Poznatky o programech i charakterech obou kandidátů jsem zhustil do úderných vět, napsal je pastelkami na čtvrtky a z časopisů jsem vystříhal obrázky. Johnson se na nich usmíval s obhroublou bodrostí Texasana, zato Goldwater se buď úlisně šklíbil, nebo výhružně cenil chrup.

Do školy jsem se nazítří vydal hodinu před vyučováním, abych měl na nástěnku dost času. Povedla se mi úžasně. Mezi policí s vycpanými ptáky a závěsnou tabulí velikána české minulosti působila jako žhavý vykřičník. Byl jsem pyšný, že jsem aspoň maličko přispěl k záchraně lidstva.

Jenže soudružka třídní mne kupodivu nepochválila. Co my víme o Americe, řekla. Výbojné tváře kandidátů ji uvedly do nepříjemných rozpaků.

Pokárala mne, že do školy tahám zaoceánskou agitaci, funkci mi odebrala a nástěnku předala spolužačce, která až dosud vynikala pouze ve vyšívání. Jako téma jí doporučila předčasný příchod zimy.

Cítil jsem hořké zneuznání. Dnes tuším, že jsem v sobě právě tehdy pohřbil kadeta Bieglera, toho zblblého snaživce ze Švejka. Na Johnsona, jenž volby vyhrál, se pak u nás léta oficiálně nadávalo. O Goldwaterovi jsem nedávno četl, že to byl mimořádně čestný chlap a jasnozřivý politik.

Co já vím o Americe, říkám si, když na mne známí vášnivě útočí otázkami, zda jsem pro Buse, nebo Kerryho. Měli se mne zeptat před čtyřiceti lety.