Jiří Peňás redaktor literární rubriky časopisu Týden

Autor sleduje děj zrakem mladého důstojníka, který se již těší, jaké hrdinství osvědčí v boji, jak bude čelit nástrahám, jakou slávu si zde, v hlubokých lesích Kavkazu, vydobude.

Oddíl obsadí vesnici, kterou obyvatelé ve spěchu opustili. Vojáci plní rozkaz spálit obilí, seno i chalupy. Důstojníci se posadí stranou, nasvačí se a popijí. Vojáci jdou po úspěšně provedené akci zpět do tábora. Zvesela zpívají a křepce pochodují.

Další kapitola popisuje, co se dělo, když se obyvatelé vrátili do vypálené vesnice, horského aulu:

"Staří hospodáři se shromáždili na návsi, dřepli si na bobek a probírali situaci. O nenávisti k Rusům nepadlo ani slovo.

"Co všichni Čečenci, malí i velcí, vůči Rusům cítili, bylo víc než pouhá nenávist, pro ně ti ruští psi už ani nebyli lidé a jejich nesmyslná krutost budila takový odpor, hnus a nechápavý údiv, že touha vyhubit je, tak jako se snažíme vyhubit krysy, jedovaté pavouky a vlky, byla pro ně cit stejně přirozený jako pud sebezáchovy."

Autorem onoho citátu není nikdo jiný než Lev Nikolajevič Tolstoj a látku pro svou mistrnou novelu Hadži Murat čerpal z časů svého vojenského mladí, které prožil, jako mnoho podobných ruských aristokratických synků, na Kavkaze.

Ten byl po celé 19. století zónou ruského imperiálního dobrodružství, tím čím pro evropské koloniální mocnosti byla Afrika, Indie či Indočína.

Nic, ani nejhorší historická zkušenost, ba ani staletí genocidy, nemůže omluvit bestiální mstu na dětech a vraždění bezbranných tvorů

Mladý Tolstoj byl tehdy svědkem i účastníkem krocení tzv. Šamilova povstání horských kmenů, které charismatický odbojník Šamil (ano, stejné jméno jako Basajev) vedl až do roku 1864, kdy bylo odbojné Čečensko zpacifikováno a definitivně (lze zde učinit otazník) přivtěleno do ruské říše.

Pozadím Tolstého romanticky tragického příběhu o přeběhlíkovi na ruskou stranu Hadži Muratovi je střet, v němž na jedné straně stojí obrovská mocenská převaha, která bez jakýchkoli výčitek soustavně likviduje životní prostor svobodomyslných národů, vypaluje jejich vesnice a lesy, ničí úrodu, otravuje studny a znesvěcuje svatyně, a na druhé straně neúprosná a krutá logika bránící se menšiny.

Llogika, která vede od heroismu k militantní nenávisti, k stupňování násilí, k tvrdosti a neslitovnosti jako hlavní zbrani zoufalství, ve kterém může pomoci jen Alláh.

Tolstoj věděl, že žádný román není schopen rozřešit tento konflikt, který se už tehdy ocitnul v bezvýchodnosti, ve spirále brutality a msty. Jeho sympatie však patřily zjevně slabším, těm kteří bránili sebe a svůj mravní řád, a i když jako pacifista nemohl souhlasit s jejich násilím, tím méně se mohl smířit se statní brutalitou ruskou.

Záminka, proč o této knize mluvím, je samozřejmě průhledná. A je zároveň i pochybná. To co se stalo minulý týden v Beslanu, je i není pokračování dějů z Hadžiho Murata.

Nic, ani nejhorší historická zkušenost, ba ani staletí genocidy, nemůže omluvit bestiální mstu na dětech a vraždění bezbranných tvorů. V tom smyslu je Beslan událostí bez kontextu a bez precedentu.

Kořeny této bestiality však nepochybně vězí ve dvě stě let trvající koloniálním konfliktu, který byl v době sovětské totality jen zmražen a s nástupem staronových pořádků znovu explodoval. Tyto kořeny nenávisti jsou pevně uchyceny v kamenité půdě Kavkazu, v půdě zalévané krví tamějších obyvatel.

Ti, kteří se shromáždili ve vypálené vesnici, se radili, co podniknout. Buď zůstat ve vesnici a budovat znovu, co jim Rusové mohou kdykoli zase zničit. Nebo se jim podřídit.

Tolstoj píše: "Starci se pomodlili a jednomyslně se rozhodli vyslat deputaci k Šamilovi s prosbou o pomoc a hned poté se pustili do práce. Válka na Kavkaze pokračovala."