Tereza Brdečková filmová kritička a spisovatelka

A když pak máte čas, taky si ho neužijete, protože si okusujete nervy hrůzou nad tím, že nemáte práci a nebudete mít peníze.

V duchu jsem zkoumala, jaký je můj poměr k faktu, že kvetoucí žena středního věku pobírá nemocenskou a leží přitom na plovárně

Jan Burian pro tyhle chvíle vymyslel hlášku, která mi bývá omluvou a útěchou zároveň: "Jsem umělec a trávím čas čekáním na inspiraci. Ale ona někdy nepřijde a to mám pak celý den volno."

Za slunečného dne jsem zjistila, že mám volno a šla jsem na plovárnu. Na dlaždicích tu tábořila skupina statných dam. Byly krásně opálené a jedna z nich litovala: Ale holky, už jenom tři dny sem budu chodit. Ve čtvrtek mi končí nemocenská.

Druhá řekla: Ale je tu pěkně. Fanda si dělá takový nervy, že nemá zákazníky. On bere prášky. Kdyby si šel radši taky zaplavat.

V duchu jsem zkoumala, jaký je můj poměr k faktu, že kvetoucí žena středního věku pobírá nemocenskou a leží přitom na plovárně. Ale nic se ve mně neozvalo. Ani závist, že já žádnou nemocenskou nemám, ani rozhořčení nad zneužíváním zdravotního systému.

Zdálo se mi naopak, že ta dáma škodí společnosti méně než třeba europoslanec Železný a že dokud nejsme schopni řešit monstrózní loupeže a tunely, měli bychom občanům ponechat výsadu mít se chvíli nezaslouženě dobře. Konečně zdraví té paní plovárna jistě upevnila.

Pozastavila jsem se jedině nad tím, že o své situaci hovoří tak vesele a přirozeně.

Přiznávám, že mi dělá i dnes potíže zbavit se komunisty vštípeného dojmu, že peníze na nemocenskou a na různé sociální dávky rostou na stromech.

Přestala jsem s tím pocitem bojovat, protože je jasné, že tenhle ráj brzo pomine. Nejsem odbornicí na evropskou sociální politiku, ale tolik chápu, že vnučka té paní se asi s nemocenskou na plovárně povalovat nebude, protože všechny myslitelné pokladny budou prázdné anebo velmi ostře sledované.

Práce je málo, ale lidé se o ni nederou. Naopak, stále častěji soudí, že pracovat se jim nevyplatí

Za poslední rok jsem viděla v evropských městech výjevy naznačující, že my Evropané jsme z různých politických systémů došli ke stejným závěrům: Práce je málo, ale lidé se o ni nederou. Naopak, stále častěji soudí, že pracovat se jim nevyplatí: buď je to moc daleko, nebo to není na jejich úrovni, anebo to prostě dá "moc práce", a z podpor a příspěvků se nakonec dá vyžít.

Odlišit parazity od lidí, kteří si práci opravdu hledají, žádný administrativní systém zřejmě nedokáže. Před deseti lety nabízela města v Západní Evropě dynamické obrazy věčně spěchajících aktivních lidí. Dnes nabízejí celé velkoměstské čtvrti pohledy na trochu zpomalené občany s prázdným pohledem.

Nežijí v bídě, ale překročili onu magickou hranici, kdy se z nezaměstnaného stává nezaměstnatelný. Nejsou schopni pro změnu své situace hnout prstem.

Na rozdíl od paní na plovárně z toho ani nemají radost. Je z toho cesta ven?

V současnosti hodlá česká vláda snížit hranici životního minima a motivovat tak lidi k hledání práce. Určitě je to krok správným směrem, protože takhle to prostě dál nejde. Na druhou stranu si ale rovnou řekněme, že sám o sobě ten krok vůbec žádný smysl nemá, protože ušetřit se určitě dá jinde.

Aby smysl dostal, musela by vláda provést celou řadu liberálních opatření, aby znovu přivedla občany k přesvědčení, že se jim vyplatí se snažit. Jen tak vzniknou nová pracovní místa. Jenže liberální opatření, zdá se, na dohled nejsou a lidé bez práce nakonec stejně skončí v záchranné sociální síti.

Snad jen paní z plovárny přestane zneužívat nemocenskou, protože vidina života na podpoře bude opravdu děsivá. Ale to se mi zdá málo.

Nezbývá než se ptát, o co vlastně Zdeňku Škromachovi doopravdy jde. Až zase nepřijde inspirace a budu mít celý den volno, zamyslím se nad tím.