Adam Drda analytik BBC

Zkoumat proč k rozkolu došlo sice můžeme, třeba se přitom přijde i na něco zajímavého, ale nejspíš to bude jen ztráta času. Stačí se podívat na argumenty, které oba europoslanci a zčistajasna nesmiřitelní protivníci používají.

Nezávislá hnutí a jejich reprezentanti mají v politice v lepším případě zanedbatelnou váhu a jepičí život

Bobošíková říká, že se rozešli "ve stylu i obsahu politiky". To je opravdu pěkné: bývalí spolupracovníci z televize Nova se znají leta, podobné postoje je přivedly ke společné kandidatuře ve volbách - a šup, najednou stačily Bobošíkové tři měsíce ke zjištění, že jejich vize i pojetí politické práce jsou "nekompatibilní".

Stejně věrohodně zní, když někdejší moderátorka vysvětluje, že chce podporovat a reprezentovat "Nezávislé", ale nikoli "Nezávislé Vladimíra Železného".

V době voleb jí přece muselo být jasné, že Nezávislí jsou takřka bezvýznamná politická skupina, která získala šanci na jiný než komunální úspěch teprve poté, co Železného angažovala jako lídra.

A musela snad také tušit, že Železný, který jí mimochodem pomohl ke druhému místu na kandidátce, bude od Nezávislých taky něco chtít, bude-li to zrovna potřebovat, že se nespokojí jen s mandátem.

Argumenty někdejšího ředitele TV Nova jsou tvrdšího kalibru: s nějakým "obsahem" politiky se nezdržuje a hned poukazuje na to, že Bobošíková zaměstnala svého manžela jako bruselského asistenta, čímž poškodila prestiž hnutí.

Jistě - dopustila se tak činu, který odporuje politické etice a obecné mravnosti, kteréžto hodnoty Vladimír Železný jak známo dlouhodobě střeží a reprezentuje.

Politická nezávislost je prostě takový pěkný mýtus, který se v Česku z celkem pochopitelných důvodů usadil v časech protikomunistické opozice

Člověk, který mimo jiné spoluzpůsobil desetimiliardovou pokutu, kterou musí platit všichni obyvatelé Česka, musí být takovým počínáním své kolegyně upřímně pobouřen...

V čem je tedy tato "causa" důležitá? Je to jedno z mnoha potvrzení, že nezávislá hnutí a jejich reprezentanti mají v politice v lepším případě zanedbatelnou váhu a jepičí život, v horším způsobí, že určité posty blokují lidé, kteří jsou v nich zbyteční, v tom nejhorším případě pak má jejich působení destruktivní účinky.

Nejde jen o Bobošíkovou a Železného. Do Evropského parlamentu se dostali i představitelé koalice Sdružení nezávislých kandidátů a Evropských demokratů - a také mezi nimi to nyní skřípe.

Politická nezávislost je prostě takový pěkný mýtus, který se v Česku z celkem pochopitelných důvodů usadil v časech protikomunistické opozice a potom, posilován Václavem Havlem, nějakou dobu přežíval v Občanském fóru: politiku neměly řídit stranické sekretariáty, nýbrž osobnosti, které jsou v obci ve všeobecné úctě.

Tato představa naprosto selhala: osobnosti se na spoustě věcí přirozeně nedohodly, navíc jedny chtěly mít - stejně přirozeně - větší moc než ty druhé.

Různí nezávislí se pak v následujících letech jako jakýsi relikt objevovali vždycky, když politické strany selhávaly - ke zlepšení politického života jejich přítomnost ale nikdy nevedla.

Když se ocitli v zákonodárném sboru osaměle, jako třeba podnikatel Václav Fischer, stejně nebyli sami schopni nic prosadit a nakonec rezignovali nebo už nekandidovali. Anebo se stali normální disciplinovanou součástí stranické či mezi stranické struktury, jako třeba farář Svatopluk Karásek.

Lidé podle všeho pořád volí nezávislé proto, že jim politické strany lezou na nervy a nedovedou si mezi nimi vybrat. To je sice pochopitelné, jenomže to není problém stran jako institucí, nýbrž problém celkové úrovně české politiky, potažmo společnosti.

Jejich kultivace je práce na spoustu let a nezávislí politici - nota bene často lidé, jejichž jediným předpokladem pro politiku je známost z televizní obrazovky - ji podle všeho v ničem neurychlí.