Miroslav Petříček filozof

Oni zmínění superhrdinové jsou totiž v civilním životě běžní smrtelníci a Garfield je ve skutečnosti jenom mírně otylý kocour.

Hrdinové nejsou jen vymyšlené postavy z vymyšlených příběhů, nýbrž jsou přesnou zkratkou toho světa, ve kterém jsou uctíváni a obdivováni. Z toho našeho, jak to dokládají komiksové figury převedené na filmové plátno, se nápadně vytrácejí nejen tajemní a nepřemožitelní pistolníci z neznáma, ale vlastně všechno bezvýhradně výjimečné.

Nadprůměrné jsme ochotni snášet jenom tehdy, je-li v něm také cosi podprůměrného Miroslav Petříček

Policisté, kteří zachraňují naše životy, jsou zpocení, potlučení a na krku mají rozvod; zlověstného doktora Moriartyho vystřídali tuctoví zkorumpovaní politici a vesmírem se v honbě za nebezpečným asteroidem prohánějí důchodci.

Výjimečnost, zdá se, je trapné porušení přírodních zákonů - a již z tohoto důvodu je mravně podezřelá. Skutečně vyniknout, to jest stát se nápadným, může tedy jen takový hrdina, který se od ostatních odlišuje, aniž by tím jakkoli porušoval zásadu "ničeho příliš".

Batman je pravý superhrdina, je přinejmenším cool, ale běda, když se zamiluje - všem je hned jasné, že v této věci máme navrch zase my.

Možná je to nelogické, ale skutečně platí, že nadprůměrné jsme ochotni snášet jenom tehdy, je-li v něm také cosi podprůměrného. Mimořádné je prostě průměrně skvělé. Báječné hrdiny vystřídaly nadprůměrné dovednosti jinak průměrných aktérů.

I kdyby to nebyla stoprocentně pravda, i tak by to byla důležitá zpráva o světě, v němž žijeme. Obdivujeme nikoli to, co se normě vymyká anebo ji dokonce porušuje, nýbrž to, co se od ní v té či oné míře nějak vzdaluje.

Ale ne příliš: Batman nosí v civilu brýle. Garfield je neobyčejný kocour, ale pořád je to jen kocour. Navíc tlustý, jak již řečeno. A protože mluví, neliší se zas tak moc od svého majitele; ono ani není jisté, kdo patří komu.

Řečeno velmi stručně, jak se na komiksové bubliny sluší: Hrdinou současných příběhů může být nanejvýš ten, kdo je nápadný proto, že nějak z průměru "vybočuje", jak se říká.

Jenže stejná míra - bohužel tentokrát nejen v kině, nýbrž také v realitě - platí i druhým směrem. Zločin anebo morálně zcela neospravedlnitelné jednání jsou jen více či méně vzdálené od běžného způsobu chování.

A naleznou-li se nějaké polehčující okolnosti, je tato vzdálenost ještě menší. Tím spíše, lze-li takové jednání vysvětlit. Například tím, že jiní by ve stejné situaci byli ještě horší anebo jen o trochu lepší. Mluvit o neodpustitelném pochybení je potom stejně směšné jako představovat si na místě Sherlocka Holmese policejního radu Vacátka.

Důsledné dodržování principu "ničeho příliš" znamená, že všechno je tak nějak normální. A kdyby nebylo, je vždycky možné, že v nějakém nekňubovi, který je nápadný jenom tím, vypadá nadprůměrně obyčejně, se může skrývat Spiderman. Co my víme, co se děje po nocích...