Jaroslav Veis publicista a poradce předsedy Senátu ČR

I když dnes to mám blíž do penze než od posledního vysvědčení, chci se s vámi o takový prázdninový zážitek podělit. Nebyl sice ani nejzajímavější, ani nejkrásnější, ale každopádně na něj jen tak nezapomenu.

Přihodilo se to asi na devětašedesáteru stupni severní šířky, kousek nad Narvikem v severním Norsku.

Sjížděl jsem z mírného kopce, auto mírně zrychlovalo, a protože dole se rychlost stejně srovná, vyřadil jsem a začal se kochat krajinou.

Jen proto, že se mi to rozjelo z kopce na neutrál, abych šetřil palivo!

Slunce svítilo, hory se tyčily, peřeje v řece pěnily. Je tam hezky, fakt. Jenže náhle, zrovna tam, kde auto mělo začít zpomalovat, vztyčil se na kraji silnice policista s plácačkou.

Zastavil jsem, co taky jinak. Vzápětí se vynořil druhý s jakousi optikou v ruce.

První mi ukázal abych vystoupil, druhý pak displej aparátu: Devadesát dva, stálo na něm zeleně, o dvanáct kilometrů víc, než se v Norsku mimo obec jezdí.

Neprotestoval jsem, alespoň do chvíle, než ten první vytáhl tabulku a ukázal mi, kolik že podle ní mám zaplatit: dva tisíce norských korun, tedy skoro osm tisíc českých.

To je nesmysl, zvolal jsem, jel jsem jen o dvanáct kiláků na rovné a prázdné silnici! Jen proto, že se mi to rozjelo z kopce na neutrál, abych šetřil palivo! Za to byste měl pochválit, ne pokutovat!

A vy mi místo toho napaříte pokutu, za kterou bych u nás koupil týdenní zájezd do Chorvatska s polopenzí! Kolik byste mi napařil, kdyby se mi to rozjelo na sto deset?

Až do první zářijové soboty mě provázelo jen občasné troubení a pomalu ve mne nabývala jistota, že pomaleji než já jezdí jen některé multikáry

Muž pohlédl do tabulky a řekl, že by mě to stálo šest tisíc norských korun. Patrně, abych lépe pochopil, řekl po chvilce, že v Norsku by se za ty peníze dala koupit pěkná cesta do Španělska.

Vtipný chlapík to byl a neoblomný. Nepustil mě dřív, než jsem mu dal kreditku, na kteroužto měl samozřejmě po ruce příslušný terminál.

Na té severské silnici se jsem se začal cvičit sebeovládání, a když jsem vyjel v Dánsku z trajektu, už jsem na jízdu podle předpisů zvykl natolik, že mi vydržela až do Čech.

Až do první zářijové soboty mě provázelo jen občasné troubení a pomalu ve mne nabývala jistota, že pomaleji než já jezdí jen některé multikáry.

Pak jsem ale cestou do Písku zabrzdil na jakési venkovské křižovatce. Vedle mě, skoro do levého pruhu se vecpal letitý citroen a muž sedící vedle řidiče stočil okénko.

Chce se zeptat na cestu, usoudil jsem a vstřícně stočil to svoje. "Ty tam snad nemáš ani trojku, debile," zařval na mě.

Než jsem se vzmohl na slovo, odstartoval, až mu rez z blatníků odletovala, smykem zatočil doleva, jen o fous se vyhnul provizornímu pomníčku před kmenem mohutného jilmu na rohu a zmizel v prachu - doslova.

Netrefil ho, jen svíčka ve skleničce se převrátila a zhasla. A já si tu chvíli uvědomil, že nikde v celém Norsku jsem na žádný takový pomníček nenatrefil a že to patrně nebude v tom, že by Norové svých mrtvých míň cenili než my Češi.