Ondřej Štindl analytik BBC

Svým způsobem se bude rozhodovat o věcech života smrti - ředitelka vězeňské služby Kamila Meclová v rozhovoru pro BBC řekla, že navrhuje Hoffmannovo propuštění proto, že vězeňská služba neprovozuje žádný hospic.

Karel Hoffmann si v té situaci určitě zaslouží stejný ohled, jako kdokoliv jiný, ať už si o tom co udělal, a o tom, co reprezentoval, myslíme cokoliv.

Byla by chyba při rozhodování o jeho osudu nějak kompenzovat skutečnost, že Hoffman byl ten jediný normalizační prominent, na nějž česká polistopadová justice dosáhla. To - koneckonců - není ani jeho vina, ani jeho problém.

Každopádně vyústění kauzy Karla Hoffmanna je - ať už se na ni díváme z jakékoliv stránky - nedobré.

Ani jedna z nadějí, které bylo po převratu možné upínat k takzvanému vyrovnání se s minulostí, totiž v jeho případě nebyla naplněna. Hofmannova kauza přitom představovala dosti ojedinělý případ toho, kdy k nějakému vyrovnávání - byť dosti opožděnému - vůbec mohlo dojít.

Na začátku devadesátých let bylo možné doufat v to, že česká společnost dospěje k jakési katarzi. Viny budou pojmenovány přiznány a třeba i odpuštěny anebo v duchu zákona potrestány. A také že ty viny budou nějak hierarchizovány.

Ve vztahu k okupaci z roku 1968 se nakonec rozsudku dočkal jen jeden funkcionář, řekněme, vyšší střední kategorie. Vinu nepřiznal, do vězení nastoupil vyprovázen stoupenci pějícími Internacionálu, jeho případ velkou pozornost nebo diskusi nevzbudil, nanejvýš umožnil různým pravověrným komunistickým skupinám uspořádat politickou show, již mohla zainteresovaná menšina s pohoršením či pobavením sledovat.

Na konci té kauzy zůstala českému trestnímu systému zodpovědnost za stav starce s podlomeným zdravím, asi se není co divit, že by se té zodpovědnosti rád zbavil.

Po letech, kdy justice nevyvíjela žádnou výraznou aktivitu ve vztahu k potrestání zločinů minulosti, by nějaký nekompromisní postoj vůči Hoffmanovi nebyl příliš důvěryhodný.

Opomenutí a laxnost minulých let už prostě asi není možné dohnat, Hoffmannovou kauzou zřejmě dospěla ke konci dosti platonická snaha pojmenovat zločiny komunismu cestou práva, alespoň pokud jde o lidi Hoffmannovy generace a starší - tedy mimo jiné i o lidi, kteří se dopouštěli zločinů v letech nejtvrdších represí.

A je tu ještě jedno hledisko. Není to tak dávno, co média v Evropě referovala o srazu německých neonacistů, kteří uspořádali pouť ke hrobu Rudolfa Hesse, nacistického válečného zločince, který v osmdesátých letech zemřel v berlínském vězení.

Ze slov Karla Hoffmanna po vynesení rozsudku a z okolností jeho nástupu do vězení vyplývalo, že se snaží dosáhnout jakéhosi "mučednictví", jít hrdě na smrt.

Převáží-li dnes v rozhodování soudu humanitární ohled, bude to tedy možná pro Hoffmanna - paradoxně - představovat další a možná tvrdší trest než může být vězení.