Pavel Klusák hudební kritik a redaktor časopisu Týden

Pořad Na plovárně byl možná repríza, ale Susanne Vega v něm Markovi Ebenovi řekla cosi, čemu rozumíme měsíc od měsíce lépe a lépe.

Čeká mě rozhodnutí, řekla, vypršela mi smlouva s vydavatelstvím, a já se musím rozhodnout, kam dál. Velké společnosti, prohlásila světová brooklynská písničkářka, jsou dnes už příliš velké, a malé jsou zase moc malé. A v téhle situaci musím přijít na to, kde budou moje písně šťastné.

Suzanne Vega ví, o čem mluví: její protnutí s hudebním průmyslem, rádiovými hity a širokým úspěchem je věcí minulosti, dnes je především zpěvačkou a básnířkou, která je snad slavnější, než druhdy její otčím spisovatel, ale pro ty, kteří chtějí s hudbou výhodně obchodovat, se stává čím dál víc přítěží.

Zkouším si představit, do jakého stavu by se uvedl ten, kdo by poslouchal jen hudbu vítězící v dnešních hitparádách Pavel Klusák

Snad je dobře, že jí ta smlouva vypršela: nemusí skousnout to, co její věhlasnější kolegyně Joni Mitchellová, které se po celoživotních zářných tvůrčích výkonech poděkovala její firma Reprise.

České publikum kanadské písničkářky má štěstí, že ji přijala menší značka Nonesuch, kterou k nám ještě kdosi dováží. V mnoha případech totiž štěstí nemáme, a zprávy ze světa to čím dál křiklavěji potvrzují.

Když letos zjara získala ocenění Grammy londýnská nahrávka Janáčkovy Její pastorkyni s dirigentem Haitinkem, marně jsme čekali, že ji česká pobočka Warner Music zařadí aspoň zpětně do katalogu.

Když se v Praze docela svižně objevila letošní senzace ostrovního rocku Franz Ferdinand, mimochodem artikl lépe prodejný než Janáček, došlo nám, že jeden z lepších módních hitů Evropy tu absentuje v obchodech.

Jistě, z určitých důvodů: všechno má nějaké důvody, to je na tom to nejhorší, jak řekl básník Gregory Corso.

Bavím se teď tím, že sepisuji hitparádu černých děr. Má dvě kategorie: podstatnou novou hudbu, kterou k nám nikdo nedováží, a pak druhou, snad ještě beznadějnější: skvělou hudbu, která u nás má své exkluzivní zástupce.

Ti ji ale potápějí ke dnu a ani o ní nemuknou: mají pocit, že propagovat ji by dalo moc práce, a výsledkem by byl nakonec jen nějaký příspěvek ke kulturní úrovni společnosti.

V týdeníku Respekt napsal student filmové vědy Přemysl Martínek, že česká kina trpí izolací od průběžného dění v nové živé filmové tvorbě.

Nepromítá se tu mnohé z toho, co odráží, nač a jak teď právě myslí oceňovaní filmaři, a bylo by naivní čekat, že to zůstane bez následků na vkusu jejich českých kolegů i zdejšího publika.

Ubezpečuji pana Martínka, že v hudbě je situace paralelní: a mnohost kompaktních disků, proudících hypermarketovým prodejem, situaci ještě víc zamlžuje a zatemňuje.

V dnešní době přece nejde o množství, ale o to, abychom si ze snadno dostupných informací dobře vybrali jen ty, které potřebujeme, a ostatními si nekomplikovali život.

Ve světových kinech právě běží oceňovaný snímek Super Size Me - dokument, jehož autor a hlavní hrdina se rozhodl po nějaký čas živit pouze tou nejnápadněji doporučovanou, reklamně všudypřítomnou stravou: jídlem od Macdonalda. Činil tak až do té doby, než se mu zhroutil organismus.

Zkouším si představit, do jakého stavu by se uvedl ten, kdo by poslouchal jen hudbu vítězící v dnešních hitparádách, ověnčenou zlatými deskami za rekordní prodeje, hudbu, s nimiž velké firmy mají nejméně starostí.

Otázka ovšem je, zda tento experiment, pomalou postupnou otravu, nepodstupujeme jako konzumenti masových médií my všichni.