Daniel Kaiser analytik BBC

V roce 2005 plánuje Praha státní dluh ve výši 94 miliard korun, chce tedy o 11 miliard korun prorazit výdajový strop, ke kterému se zavázala v Bruselu. Slib učiněný v červenci přitom ještě ani nestačil vychladnout.

Bude mít ČSSD odvahu uvést Škromachovy návrhy v život? Daniel Kaiser, BBC

Jak si vláda může takovou věrolomnost vůbec dovolit?

Část odpovědi je nepochybně třeba hledat ve špatném příkladu několika západoevropských vlád, které samy už třetí rok po sobě utrácejí víc, než kolik jim dovolují takzvaná maastrichtská kritéria.

Rada ministrů financí odmítla loni potrestat Francii s Německem a i když Evropský soudní dvůr nedávno disciplinární řízení s oběma hříšníky vrátil na začátek, pokuta je v nedohlednu.

Mezitím se stačilo nakazit několik dalších států, například Nizozemsko, ještě loni největší bojovník za Pakt stability. Chtít v takové situaci po nováčkovi rozpočtovou disciplínu se sice dá, moc působivé to ale není.

Ministr Sobotka, jehož verva při prosazování takzvané rozpočtové reformy kolísala svého času podle toho, jak dlouhý časový odstup ho zrovna dělil od poslední návštěvy Bruselu, včera na pilu také netlačil.

A tak stát příští rok utratí v podstatě stejně jako letos - i když cifra 94 miliard je na pohled hubenější než letošních 115 miliard schodku, je to jenom účetní trik. Jedenadvacet miliard, o které deficit příští rok opticky spadne, vláda získá na dluhopisech.

Rozpočet na rok 2005 je třetím ze čtyř rozpočtů, které je této koalici dáno sestavovat. Je to poslední rozpočet, který ještě nezasahuje přímo do volební kampaně.

Ve volebním roce už obvykle neškrtá levice ani pravice. Jak s tím jde dohromady záměr, potvrzený včera ministerstvem financí, totiž snížit ve volebním roce 2006 deficit o reálných dvacet miliard?

Kdybychom měli soudit podle zkušeností s ČSSD za těch šest let, co je u moci, mávneme nejspíš rukou. V první polovině současného mandátu neprovedla žádné reformy hodné toho slova, rok co rok tedy utrácí zhruba sto nekrytých miliard korun.

Paradoxně se ale tentokrát přesto, že se pomalu blíží volby, začíná alespoň rýsovat změna. Grossova vláda si podle všeho uvědomila, kde jsou rezervy: v sociálních dávkách, kudy ročně protečou miliardy korun lidem takzvaně nepotřebným.

Ministerstvo práce začalo přemýšlet, jakým způsobem příliš mechanické vyplácení sociálních dávek zpřísnit. Utažený sociální šroub by možná spoustu lidí přinutil vzít i horší práci a v rozpočtu by také kvůli tomu zůstalo pár desítek miliard navíc.

Najde ale Škromach cesty, jak sociálnímu parazitování zamezit? Bude mít ČSSD odvahu uvést jeho návrhy v život? To jsou asi nejnapínavější otázky těch dvou roků, které zbývají do řádných voleb.

Kdyby vláda Škromachovy plány náhodou uskutečnila, Evropská unie jí její včerejší věrolomnost jistě ráda promine.