BBCCzech

Tragický případ vraždy jednaosmdesátileté ženy, na kterém se podílela skupina pěti chlapců ve věku od 11 do 15 let, jeden mladistvý a otec jednoho z nich, vyvolal sérii otázek, na které hledají odpověď nejen kriminalisté, ale dost možná celá česká společnost.

Nechal se slyšet, že podpoří snížení věkové hranice pro trestní odpovědnost při rekodifikaci trestního zákona - neuvedl však, nakolik chce současnou hranici patnácti let snížit.

Někteří odborníci však tvrdí, že pouze tento krok kýžený efekt, tedy snížení počtu násilných činů páchaných dětmi nepřinese.

Právník a bývalý ministr vnitra Tomáš Sokol se domnívá, že snížení trestní zodpovědnosti je jen jednou z možností: "Nemyslím, že by to ale v tuto chvíli bylo to nejaktuálnější."

"Pokud bychom měli pořádná zařízení, kde by bylo možné vykonávat ochrannou výchovu a z nichž by delikventi neutíkali, kdykoliv si vzpomenou, pak by ta paní ještě možná mohla žít."

Jak Tomáš Sokol dodává, pozornost by se měla zaměřit hlavně na rodiče a ne trestat pouze děti:

"Pokud jsou dvanáctileté děti schopny někoho usmrtit tímto způsobem, pak je to především deficit jejich výchovy, který si nezpůsobily děti, ale jejich rodiče.

"Samozřejmě by součástí řešení tohoto problému měla být i úvaha o razantnějším nebo přesnějším postihu zanedbání povinné výchovy, pokud se projeví tímto drastickým způsobem."

Hranice, od níž jsou děti či mladiství zodpovědní za své trestní jednání, se v evropských zemích liší. Někde je to sedm let věku, jinde 18. Ve Velké Británii jsou děti odpovědné už od deseti let.

Velké prominence se celé záležitosti trestní odpovědnosti mladistvých dostalo před jedenácti lety v souvislosti s případem vraždy tříletého Jamese Buglera na předměstí Liverpoolu.

Zavraždili ho dva místní školáci Robert Thompson a Jon Venables, ubili ho k smrti na železničním náspu. Tehdy byli souzeni v podstatě stejně jako dospělí, dostali doživotní tresty vězení.

V souladu s britskými zákony však byl ten trest upřesněn na 12, 15 a nakonec osm let odnětí svobody. A to ve specializovaných nápravných ústavech pro děti.

Dnes jsou už oba dva propuštěni na svobodě a britské úřady jim v podstatě udělily novou totožnost, včetně nových jmen tak, aby mohli začít nový dospělý život.

I nadále je v platnosti formálně doživotní trest vězení, v posledních letech se ovšem změnila soudní procedura.

Děti či mladiství při soudním projednání nemusejí sedět na lavici obžalovaných, mohou odpovídat prostřednictvím videospojení.

Soudní proces se koná s částečným vyloučením veřejnosti a médií, soudci, státní zástupci a advokáti nesmějí při soudním jednání nosit paruky.

Konečnou výši trestu, která - přestože jsou odsouzeni na doživotí - podléhá přezkoumání, neurčuje jako v případě vrahů Jamese Buglera britský ministr vnitra, ale jen soudce.

Před čtyřmi lety byl na předměstí Londýna zabit jedenáctiletý Damilola Taylor, a to na cestě ze školní knihovny domů.

Okruh podezřelých se soustředil na jeho vrstevníky, ovšem policie procesně pochybila, takže soudní porota oba podezřelé chlapce zbavila viny.

Koncem šedesátých let uškrtila tehdy jedenáctiletá Mary Bellová dvě malé děti. Odpykala si šestnáctiletý trest vězení, dnes žije v anonymitě na svobodě.

Dnešní dětský svět je tak propojen s násilím, které vidí děti kolem sebe v televizi, v kině, či s násilím, na kterém jsou postaveny některé počítačové hry, že se mladým stírá hranice mezi fantazií a realitou.

Tento argument se objevil právě v tragickém případu Jamese Bulgera, když vyšlo najevo, že Thomas i Venables několik dní před svým činem sledovali na půjčené videokazetě horor Dětská hra.

S odstupem však britští psychologové varují, že propojení filmového násilí a dětské kriminality by bylo příliš zjednodušující.

Na vině je podle nich především hlubší krize společných hodnot, zanedbaná či chybějící rodičovská výchova a absence pozitivních vzorů, které formují dětské vědomí.