Ondřej Štindl analytik BBC

Důsledky toho případu na vnímání politiky veřejností budou katastrofální, mimo jiné proto, že se - jak je v místě zvykem - nic nevysvětlí.

Jisté bude jen jedno - někdo lhal a lhal v hodně důležité věci.

Nápad připojit protagonisty té kauzy k detektoru lži nabízí jakési řešení.

Je to řešení sice ne trestně právní, přeci jen ale představuje jakousi možnost věc uzavřít.

Navíc je to řešení jednoduché a praktické - možná až příliš svůdně.

Má však také svá úskalí - praktická i, řekněme, koncepční.

K těm prvním patří nikoliv stoprocentní průkaznost vyšetření na polygrafu.

Koneckonců byla to právě československá tajná služba, která už v šedesátých letech vypracovala metodu, jak detektor obelstít.

Kořistkova kauza navíc byla - z hlediska potřeb policejního vyšetřování - odstartována tak nešťastně, že samo vyšetření protagonistů na detektoru těžko může důkazní situaci zásadně změnit.

Jeho výsledky by za jiných okolností mohly být součástí třeba nějakého řetězce nepřímých důkazů - ty však ale budou zřejmě chybět a výhradně o vyšetření na detektoru se rozsudek zřejmě opřít nedá.

A využití polygrafu pro to, aby jakýsi verdikt mohla vynést veřejnost? Tím by vznikla docela komplikovaná právní situace.

Těžko by takové vyšetření mohla provádět policie, jejímž úkolem není umožňovat veřejnosti, aby si mohla udělat názor na to či ono.

Jakým způsobem by se dalo odůvodnit, že policie zveřejňuje výsledky nějakého vyšetření jinak než před soudem?

Vzhledem k tomu, že Kořistkova kauza se před trestní soud pravděpodobně nedostane, by se takové odůvodnění asi muselo obtížně hledat.

Jistě, řešení by se asi našlo v nějakém tom úniku informací, jenomže ve snaze o očištění veřejného života by se asi neměly používat pokoutní metody a věci, které se dostanou na veřejnost pochybným způsobem, je vždycky možné snadno zpochybnit.

Tím se dostáváme k těm hlubším problémům.

Česká politika a veřejný život vůbec jistě trpí krizí důvěry, v očích mnoha lidí jsou prolezlé lží.

Uplatnění detektoru lži pro potřebu veřejné informovanosti ale předpokládá stoprocentní důvěru v přístroj sám - ta vzhledem ke zkušenostem ze zahraničí není oprávněná - a také v toho, kdo vyšetření provádí.

Je v Česku instituce, která se takové důvěře těší? Pravděpodobně ne. A na závěr jedna - možná trochu snobská - výhrada.

Detektor lži jako by představoval až příliš snadné a mechanické řešení dosti vážného problému.

Obsadit ho do role odpovědi na krizi důvěry působí jako doslova deus ex machina, což je řešení, které nemusí působit důvěryhodně ani na divadle, natožpak v životě.