Jiří Peňás Redaktor literární rubriky časopisu Týden

Jako místo posledního odpočinku mu bylo určena krypta pavlánského kláštera na vrchu Skalka, místo obzvláště čestné, v němž je pochován například slavný skladatel Karol Szymanowski.

Bylo možné se dočíst, že pohřeb se neobešel bez jistého napětí, o které se postaraly skupinky radikálních katolíků a nacionalistů, pro které byl Milosz málo pravověrný, příliš liberální, ve svém myšlenkovém vývoji poněkud intelektuálně rozkolísaný (v mládí se hlásil k marxismu, kdo ostatně ne?).

Také svým původem nebyl zcela jednoznačně určitelný - narodil se na Litvě, k níž se nikdy nepřestal hlásit jako k zemi svého dávného dětství a mládí.

Jejich úzkoprsé protesty však zcela překryl až manifestační zájem polské veřejnosti o poslední cestu svého básníka.

Pohřebních ceremonií se v Mariánské bazilice a přilehlém velkém náměstí zúčastnilo na deset tisíc osob, kterým byl mimo jiné přečten dopis papeže Jana Pavla II., v němž, jak psal tisk, "potvrdil Miloszovu víru".

Znovu tak člověka, žijícího v Čechách, napadá, jaký je rozdíl mezi českou a polskou kulturní mentalitou

Pohřeb byl přenášen televizí a rozhlasem, noviny vyšly znovu, čtrnáct dní po básníkově smrti, se zvláštními přílohami.

Znovu tak člověka, žijícího v Čechách, napadá, jaký je rozdíl mezi českou a polskou kulturní mentalitou, mezi duchovní situací u nás, v národě, který příliš nepochybuje o své kulturní výjimečnosti, i když k tomu má stále méně důvodů, a mezi národem, který v jistém smyslu kulturně výjimečný je, i když o tom průměrný Čech moc neví.

Představa podobně mohutného rozloučení s českým básníkem, či jiným „vážným" umělcem, je v současných Čechách těžko myslitelná.

Posledním srovnatelným projevem byl pohřeb Jaroslava Seiferta na sklonku normalizace, kdy smutek nad odchodem skutečně ctěného, což ještě neznamená čteného, básníka, navíc nedávno dekorovaného Nobelovou cenou, šel ruku v ruce s jemnou a bezpečnou demonstrací určitého protirežimního gesta.

Už pohřeb Bohumila Hrabala v roce 1997 proběhnul docela intimně a nehlučně, tak, že náhodné kolemjdoucí asi nenapadlo, že se toho únorového dne ve Strašnickém krematoriu právě pohřbívá největší moderní český spisovatel.

Myslím, že nic nesymbolizovalo rychlý proces "odliterárnění" české společnosti, jako právě ta laxní a zdvořilá lhostejnost, s jakou se Češi loučili, vlastně moc neloučili, se svým spisovatelem.

Jiří Kolář tehdy prohlásil, že ve Francii by se kvůli tak významnému tvůrci sešel parlament a vláda na smutečním zasedání a národ by ho provázel v zástupech. Bůhví...

Nemíním poměry v Polsku idealizovat, natolik je neznám, ale ty zástupy provázející svého básníka jistě o něčem svědčí.

Ano, tamější kult Czeslawa Milosze, byl nejspíš jedním z posledních záchvěvů romantického založení polské kultury, který potřebuje velké idoly a gesta.

Ono uctívání možná ani neodpovídalo spíše střízlivě a skepticky založené povaze básníkova myšlení a zcela jistě nebylo založeno jen na obdivu k samotné tvorbě, k metafyzické poezii a esejistice.

Přinejmenším stejně tak důležité jsou souvislosti historické, do nichž Milosz šťastně a symbolicky vstoupil.

Po většinu svého života žil v americkém exilu, dlouhá léta bez možnosti svá díla ve vlasti publikovat, takže když mu v roce 1980, v roce Solidarnosci, nikoli náhodou byla udělena Nobelova cena, zdaleka ne každý v Polsku věděl, o koho jde.

Do nadějemi vzbouřeného Polska přijel v roce 1981 a společné vystoupení s Lechem Walesou na lubliňské univerzitě vstoupilo do dějin jako asi neopakovatelná manifestace spojenectví dělníků a intelektuálů, možná posledního v dějinách.

Také díky těmto, dnes by se řeklo "mediálním příležitostem", Milosz získal titul intelektuálního inspirátora polské protikomunistické rezistence 80. let.

Koho to vlastně ale Poláci v pátek vyprovázeli, zda filozofujícího básníka, nebo symbol revolty a pádu komunismu, nechme na nich. Pro mě jako Čecha je jejich úcta k jednoduše - hodná úcty.