Daniel Kaiser analytik BBC

Ještě nedávno znali tohoto unionistu jen v jeho domovské Ostravě, na ministerstvu informatiky, kde pracoval jako poradce Vladimíra Mlynáře, a v Občanské demokratické straně, z níž před sedmi lety odešel na protest proti jejím finančním skandálům.

Před týdnem ovšem Mladá fronta Dnes otiskla Kořistkovo svědectví, že prý se ho pokoušeli uplatit emisaři z ODS. Cenu za odstřel Grossovy vlády emisaři údajně vyčíslili na deset milionů korun.

A aféra Kořistka úplně zahltila českou politiku, zastínila mimochodem i událost, jíž je vlastně odpadním produktem, tedy úterní hlasování o důvěře vládě.

Nemá smysl znovu tady vypočítávat a vážit všechny argumenty pro Kořistku a proti němu. Pokud na hladinu nevyplave nějaká převratná informace, můžeme se jenom dohadovat, co že se v ostravském nákupním centru vlastně událo.

To nám ale nebrání všimnout si některých zajímavých reakcí některých politiků. Předseda vlády Stanislav Gross to nevydržel a musel si ulevit nad "mafiánskými praktikami". Také ministryně školství Petra Buzková si myslí, že Kořistka má pravdu.

Předseda sněmovny Lubomír Zaorálek zahajuje kroky na obranu pověsti parlamentu a demokracie. Místopředseda Unie svobody-DEU František Pelc tvrdí, že se schůzka odehrála zhruba tak, jak to Zdeněk Kořistka popsal.

Dokud ale pánové a dáma nemají v ruce důkazy, chovají se jako rodiče, kteří před třídním učitelem budou vždycky hájit svého syna proto, že je to jejich krev.

Kde byli se svým rozhořčením, když se před dvěma měsíci ve sněmovně hodně intenzivně špitalo o tom, že unionistický poslanec Marian Bielesz, který nejdřív vládě vypověděl poslušnost, odešel z parlamentu s přislíbeným bakšišem?

Proč šéf sněmovny Lubomír Zaorálek nesvolával nouzové schůzky tenkrát? To se o demokracii ještě nestrachoval?

Topolánek rozkymácený

Jiný druh otázek vyvolává chování předsedy ODS Mirka Topolánka, v jehož službách emisar Marek Dalík za Kořistkou šel.

Když neztratí nervy, nevypadají Topolánkovy akcie vůbec špatně Daniel Kaiser, BBC

Na otázky, které padnout musejí, a na lidi, kteří je kladou, reaguje předseda nerudně, utrhuje se, čiší z něj frustrace. Celý případ považuje za provokaci nalíčenou na něj nepřáteli z vládního tábora.

Náladu mu jistě nezlepší ani pohled na předsedu poslaneckého klubu Vlastimila Tlustého, který si přisadil a veřejně se podivuje Topolánkovým vyjednávacím metodám.

Neměl by se ale Topolánek trochu uklidnit? Když neztratí nervy, nevypadají jeho akcie vůbec špatně.

Celý týden se Kořistkova verze v médiích ne a ne chytit, různé nesrovnalosti - především skutečnost, že na stopu svému údajnému pokusu korumpovat přivedl novináře sám Topolánek, když jim prozradil, že se snažil přetáhnout právě i Kořistku - jsou veřejně známé.

Také nebezpečí jménem Vlastimil Tlustý není pro Topolánka kdovíjaká hrozba. Tlustého schopnosti nerostou do nebe, zatím neprorazil ani stropem poslanecké sněmovny.

Možná je opravdu její nejlepší řečník, poslaneckou frakci svojí strany má například pod palcem.

Jeho kouzlo ale bledne hned za parlamentem: novináři, kteří z něho udělali asi nejznámějšího bývalého komunistu v republice, zatímco u spousty jiných politiků jim rudá minulost nestojí ani za zmínku, Tlustému neprominou nic.

A taky je těžké si představit, čím by právě on mohl imponovat voličům. Tlustý není typ politika, který svojí straně vyhrává volby, spíš je to typ politika, který moc vyhranou ve volbách umí efektivně zužitkovat.

Ve vládě postavené ODS by se Tlustý mohl stát důležitým tahačem nitek, do čela strany se ale postavit nemůže a určitě ne před volbami. Anebo může: pak by ale na českou politiku a ODS zvlášť byl normální rozum krátký.

Pražský výběr

Svého šéfa úřadu vlády, bývalého velícího důstojníka komunistického Pohotovostního pluku VB Pavla Přibyla nechal premiér Gross padnout už minulý pátek, aféra ale teprve doznívá.

Na přetřes se například dostal pražský sociálnědemokratický radní Jan Slezák, který měl v Pohotovostním pluku stejnou hodnost jako Přibyl. Ožila debata, jak se komu měří staré prohřešky. Je sice chvílemi trochu zmatená, otevírá ale důležité otázky.

Novináři píší a lidé často mluví tak, jako kdyby bývalí komunisté byli všude a jako kdyby je demokratické strany vytahovaly nahoru stejným dílem, jako kdyby prezident Klaus řídil pomalou legitimizaci komunistické ideologie a jako kdyby pardon všem bývalým aparátčíkům dal bývalý prezident Havel tím, že se spřátelil s komunistickým ministrem Čalfou.

Pod tím vším ale úplně zapadá jedna zásadní konstanta české politiky, bez níž vlastně nepochopíme nic: jedinou silou, která do veřejného života systematicky začala vpouštět nositele normalizačních pořádků, je Česká strana sociálnědemokratická.

Veřejnost, respektive její aktivistická část, jako by si toho jednou vědoma byla a pak zase ne. Věděla to v éře Miloše Zemana, asi proto, že bývalý premiér Zeman pověřil vedením Úřadu vlády nomenklaturního kádra Miroslava Šloufa.

O Zemanově nástupci Vladimírovi Špidlovi si naopak hodně lidí, i hodně těch, kteří podepsali petici proti Přibylovi, pořád myslí, že byl antikomunista.

Že se třeba jeho ekonomičtí poradci vesměs rekrutovali z Husákovy Státní plánovací komise, že premiérův ekonomický názor výrazně ovlivňoval Jaroslav Ungermann, do převratu milicionář a ještě v roce 1990 člen revizní komise ÚV KSČ, o tom se prakticky nepsalo.

Stanislava Grosse intelektuální obec nemá ráda a zálibu v bývalých komunistických policistech, mu - ostatně oprávněně - bude zřejmě předhazovat až do konce jeho politických dní.

Český antikomunismus - aspoň ten příležitostný, který se tentokrát zhmotnil do petice Břetislava Rychlíka - je prostě občas, třeba podvědomě, účelový.

Přesto aféra Přibyl plní jednu důležitou funkci. Problém se společenskou rehabilitací významných exkomunistů vrací tam, kam patří a kde by se s ním měli vyrovnat především, do lůna sociální demokracie.

ČSSD opět stranou práce?

Nová vládní sestava Stanislava Grosse už toho o svých záměrech napovídala tolik a do programového prohlášení napsala tolik protichůdných nápadů, že by při závěrečné redakci textu možná stačilo, kdyby si místo motivu desatera vybrala z Písma jednu jedinou větu: "Podle skutků poznáte je."

Jeden takový skutek, o němž původně premiér mluvil jenom v obecných opisech, už se ale začíná rýsovat. Kabinet prý ztíží příliš mechanické vyplácení sociálních dávek.

"Já chci, abychom byli zemí, která podporuje aktivitu a jde proti lidem, kteří zneužívají sociální systém," řekl nedávno Gross. Jak ale na to?

Vicepremiér Zdeněk Škromach tento týden vytáhl z rukávu první konkrétní čísla: zpřísní se vyplácení dávek, některé dávky budou úředníci vyplácet, teprve když už žadatel nebude mít majetek k životu nutně potřebný.

Vláda chce o několik tisíc korun snížit životní minimum, chce rozetnout přímou úměru mezi přijímanými dávkami a počtem dětí v rodině.

Kdo bude na podpoře déle než rok a přitom odmítne nabídku práce nebo nepůjde na takzvaně veřejně prospěšné práce, tomu seberou i třetinu životního minima.

Dno sociální pomoci se má jmenovat existenční minimum a tato dávka by opravdu byla minimální - 2030 korun na měsíc a na dospělého.

V návrzích se samozřejmě skrývá několik otazníků: veřejně prospěšné práce, oblíbený nástroj exotického poslance ČSSD, starosty Podsedic Roberta Kopeckého, zatím vždycky znamenal hlavně vyhozené peníze.

Není také jasné, na základě jakých kritérií by obce určovaly, co musí žadatel prodat, aby měl nárok na příspěvek k bydlení. Co když bude mít všechno půjčené od kamarádů nebo příbuzných?

Nicméně se pod Grossovou taktovkou překvapivě rýsuje zatím největší obrat, jakého jsme se od sociálních demokratů dočkali. Až dosud chtěl Škromach lidi k práci motivovat naoktrojovaným zvyšováním minimální mzdy.

Možná se nám před očima mění Zdeněk Škromach, z ministra sociálních věcí se stává ministr práce. Jestli vláda zmíněné návrhy uvede v život, může se jí do voleb viditelně podařit srazit nezaměstnanost.

Sociální demokraté ovšem riskují odcizení vrstev, po kterých dosud nic kromě hlasů nechtěli. Proč to dělají?

Chtějí si zasloužit starý hrdý název "strana práce", nebo mají k dispozici nějaké sociologické studie o tom, že nezaměstnaní k volbám stejně nechodí?