Leo Pavlát Ředitel židovského muzea v Praze

Když se Grebeníčkovi kadeti nevtiskli do přízně sociálních demokratů, okázale je v parlamentu kritizovali.

Slyšet ta vystoupení - onu směs zpupnosti, demagogie a výhrůžek, navíc ve výročních srpnových dnech - bylo ponižující.

Ti, kdo stojí za peticí "S komunisty se nemluví" - a zdaleka nejen oni - museli mít v tu chvíli pocit zmaru, zlosti a výsměchu.

Dávno doložili, že dnešní čeští komunisté se ve svých cílech pramálo liší od těch dřívějších.

Přesto, vše marno. Od listopadu 1989 neuplynulo ani 15 let - a komunisté hrdě nabízejí staré choroby jako nový lék.

Ví se, kolik lidí u nás zavraždili. Je známo, kam dovedli kdysi prosperující zemi, nakolik omezili práva lidí, jak zhoubně zasáhli do osudů miliónů.

A přece, zdá se, argumentů pořád není dost.

Vyzývám proto každého, kdo v komunistickém režimu prožil alespoň šest tříd základní školy, aby si sám pro sebe, jen tak zkusmo, vybavil, co se mu občas vynoří v mysli.

Aby si i na tom uvědomil, co s ním ona léta za Gottwalda, Zápotockého, Novotného, Husáka či Jakeše udělala.

Člověk tak zjistí, jak zaneřáděné podvědomí mu po komunistech zůstalo.

To je má hodně privátní stížnost na onen hnusný režim: Místo abychom se v mládí učili, co je dobré, slušné a potřebné, dostávalo se nám přemíry myšlenkového šrotu.

Znám lidi, kteří ve svých 55 letech znají rusky básničky o Stalinovi, slova Internacionály, sovětské hymny i Písně práce, přestože si s komunisty nijak nezadali; jenom jim byli vydáni ve škole v šanc.

Já sám si ze 3. třídy pamatuji příběh z čítanky o Leninovi na honu lišky.

Jak se v něm psalo, když ji měl vůdce světového proletariátu před ústím pušky, nevystřelil.

"Bylo mu lišky líto," zůstala mi dodnes v paměti vryta závěrečná slova onoho textu. "Líto!" chce se mi vždy znovu a znovu křičet. Člověku, který nechal bezostyšně vraždit!

Umím také polsky jeden odstavec z Fučíkovy "Reportáže psané na oprátce" - na tom jsem se učili o příbuznosti slovanských jazyků.

Někdy mi v hlavě brní refrén bojové bolševické písně "Jen dál rudí námořníci, přiložte pušky k líci".

Vrací se mi příběh z leporela a malém Kchu - čínském, statkářem vykořisťovaném chlapci, který se zlotřilce zbavil až s příchodem Rudé armády.

Tyto zhovadilosti se mi čas od času vybaví: nečekaně a neovladatelně, jako výsměšná připomínka, jak lehce a trvale si mladý člověk pamatuje - a jako doklad čehosi pokřiveného a nespravedlivého, co nelze ani narovnat, ani napravit.

V jistém slova smyslu je pro mě pozdě. Ale pro většinu lidí v této zemi snad pořád včas na to, aby s komunisty nehráli žádné hry.

V parlamentu ani jinde. Ať mají naše děti v hlavě něco pořádného.