Daniel Kaiser analytik BBC

Nová vláda bude prý horší než Špidlova, protože staronového ministra zahraničí Cyrila Svobodu budou odteď omezovat a sekýrovat dva levicoví sociální demokraté, Jan Kavan a Vladimír Laštůvka.

Česká diplomacie se stočí víc doleva, víc dovnitř Evropské unie a dál od Spojených států.

Pomineme skutečnost, že Nečasovi a jeho straně přišla svého času beznadějná i čistě Svobodova politika bez Kavanova vlivu. Pomineme dosavadní skrovné výsledky obou pánů poslanců ze sociálnědemokratické levice při vydírání vlastní vlády. Kavan opakovaně hrozil, že vládě hlas nedá a vždycky dal, naposledy v úterý.

Ptáme se po rozdílech mezi zahraničněpolitickými představami Cyrila Svobody a levého křídla ČSSD. U poslance Kavana můžeme přímo porovnávat, éra, kdy Černínskému paláci šéfoval on, zůstává ještě v živé paměti.

Kavanovi se tenkrát povedla nevídaná věc: ministerstvo zahraničních věcí, do té doby post dobrý hlavně k vylepšování osobní popularity, proměnil v jeden z nejvykřičenějších centrálních úřadů. Personál ministerstva si ve své většině Kavana dodnes oškliví tak, že to u jiných bývalých ministrů nemá obdoby.

Štiřín, Český dům v Moskvě, česko-řecká iniciativa, kterou si Američané správně vyložili jako házení písku do válečného stroje Severoatlantické aliance, když válčila s Jugoslávií - to jsou proslulé symboly Kavanovy éry.

Tyto excesy za Cyrila Svobody přestaly. Na ministerstvu se začalo trochu okázale čistit, do vězení putoval Kavanův generální tajemník Karel Srba.

Obrousila se forma. A obsah? Jakousi změnu jsme zaregistrovali dvakrát: nejdřív během války proti Iráku, kdy se Svoboda ocital na nejproameričtějším křídle vládního tábora a Laštůvkovi a Kavanovi se vzdaloval tak, jak to jen koalice unesla.

Druhý znatelný rozdíl se vynořil nad bezpečnostní strategií republiky: na Svobodův popud přijala Špidlova vláda zásadu, že v boji proti soukromému nebo státnímu teroru má být republika aktivní a nezaleknout se ani preventivních zásahů v cizině.

Programové prohlášení Grossovy vlády naopak zdůrazňuje mezinárodní právo a OSN, z formulací se zdá, že vláda, ve své zahraničně-bezpečnostní politice dosud oficiálně rozkročená mezi Evropu a Ameriku, se chce víc opírat o evropskou nohu a na Severoatlantickou alianci trochu zapomenout.

Svoboda a Kavan se vlastně shodnou jen v jednom bodě, ten je ale důležitější než všechny rozdíly dohromady. Jde o hledání místa, které chce Praha zaujmout uvnitř Evropské unie. Letní komisař Pavel Telička před pár měsíci řekl, že Česká republika bude v hlavním proudu. Teličkův postřeh platil se Špidlou a platí i s Grossem.

Loni Praha odmítla podpořit polský odpor vůči snaze Francie a Německa získat v Unii větší vliv, zásadně proevropský kurs chce podle všeho držet i Gross.

Za Svobody a Špidly byla česká evropská politika nesamostatná a nenápaditá. Pod Grossem může Svoboda ve své evropské lajně pokračovat, tady mu levé křídlo ČSSD rozhodně bránit nebude.

Spor se vede o to, jestli z Černínského paláce poteče střední proud se špinavou pěnou nebo bez ní. Rozdíl to je důležitý. Ale státy Evropské unie mají v příštích dvou letech za úkol ratifikovat superdůležitou evropskou ústavu.

Ústava je křižovatka, odkud se dá pokračovat buď k hlubší integraci, nebo na brzdnou dráhu. Kdo si přeje, aby Praha začala brzdit, musí si počkat na jinou vládu. Svoboda, Laštůvka i Kavan šlapou na plyn. Tři různé nohy hledají stejný pedál.