Marek Šálek Redaktor časopisu Týden

Světem bez buzerace, zákazů a kontrol. O to větší překvapení jsem zažil při své prázdninové návštěvě Francie.

"Dobrý den, pane. Nezlobte se, že vás vyrušuji, ale chci abyste věděl, že koupání tady není doporučeno." Muž, který mi tohle přišel sdělit do vln Atlantického oceánu, měl píšťalku na krku a usmíval se.

"Ano, děkuji za upozornění," odpověděl jsem. Trochu mě zneklidnilo, když se ten dobrý muž neměl k odchodu a opakoval stejnou větu znova.

Pochopil jsem, že chce, abych zmizel.

"Můžete se koupat tam, nebo tam," ukazoval plavčík na hloučky dovádějících milců moře, vzdálené asi půl kilometru.

Aby bylo jasno, nebyl jsem v "nedoporučených" vlnách sám, bezprostředně kolem mě se cachtaly desítky dalších hazardérů.

"Ti se také nacházejí v zakázané zóně," vysvětlil mi záchranář.

Žádné akutní nebezpečí nehrozilo. Vlny byly tak akorát vysoké, aby byla ve vodě zábava.

Dno klesalo pozvolna, na něm jemný písek. Nikde žádný útes, žralok nebo ztroskotaný tanker.

Chtěl jsem o problému diskutovat, nedostal jsem se však daleko. "Je to právní otázka pane, nezlobte se," narážel jsem pokaždé na stejnou odpověď.

Mí spoluplavci byli smířlivější, pokorně vycouvali na břeh a když plavčík poodešel sto metrů, do moře se vrátili jako by se nechumelilo.

Stejná scénka se opakovala každé půl hodiny.

"Máme přísné vyhlášky, které upravují odpovědnost za jakékoliv neštěstí v neprospěch provozovatele koupaliště," vysvětlil mi později rodilý Francouz. Tvářil se netečně.

Následující den jsme navštívili francouzský aquapark.

Když rodiče, kterým zdejší personál trpělivě vysvětloval, že děti do šesti let nesmí na tobogan, klouzačku ani do umělé vlny, odváděli své děti zpátky do nudného brouzdaliště, nevypadali rozčarovaně.

O sobě jsem nic takového říci nemohl, měl jsem vztek.

"Pane, mohu vědět, kolik je vašemu dítěti let?" zeptala se plavčice, když jsme vystáli čtvrthodinovou frontu na klouzačku.

"Je mi líto," prohlásila neoblomně na adresu pětiletého syna.

"Bude smutný, hodně se těšil," zkoušel jsem ji obměkčit. "Ano, chápu, ale je to zakázané. Přeji vám hezký den," reagovala jako dobře vychovaný robot.

Do umělé vlny si nás přišel odchytit její kolega. "Odpusťte, ale nafukovací křidélka jsou tu zakázaná a dítě, které neumí plavat, tady být nesmí," vysvětlil nám. Neproklouzli jsme ani na tobogan.

Další zážitek s galskými koupadly je téměř totožný.

Když naše rodina po prohlídce přelidněného zámku na Loiře zamířila k písečné mělčince na břehu řeky, hádejte jaká cedule stála v cestě? "Koupání přísně zakázáno na celém území města."

Netvrdím, že na francouzských plážích dochází k porušování lidských práv.

Ustaranosti úřadů, kterým legislativa háže na krk každou dětskou odřeninku, víceméně rozumím.

Nechápu však, kam se poděla individuální odpovědnost, kterou si našinec odchovaný totalitou se Západem vždy spojoval.