Petr Fischer analytik BBC

Těmito slovy popsal předseda sněmovny Lubomír Zaorálek výsledek schůzky šéfů politických stran, na níž se řešila otázka, co je a co není politická korupce.

Každá politická strana na české parlamentní scéně chápe hranice etiky trochu jinak, nastal proto čas vyjednat jakousi minimální shodu, neformální dohoda, že uplácení penězi do politiky nepatří, pochopitelně nestačí.

Předseda sněmovny přišel s nápadem vytvořit jakýsi etický kodex.

Sepíše ho sám a potom předloží k diskusi.

Už teď se proti Zaorálkově nápadu vznášejí námitky a pochybnosti, sebedisciplinace poslance přece není otázkou vnější, nýbrž vnitřní normy, kterou si minimálně od Kanta dává autentický jedinec sám.

Je nutné zde připomenout, že na základě obecných pravidel rozumu.

Argument rozumu, přesněji zdravého či selského rozumu, je ve sněmovně slyšet často, poslanci se k němu odvolávají jako k měřítku všech měřítek.

Důvěra v politiku je příliš cenný statek, než aby se s ním hazardovalo jako v případu Kořistka.

Na rétorické rovině patří zdravý rozum k několika málo obratům, které sdílejí všichni politici, od nejlevicovějších komunistů po nejkonzervativnější občanské demokraty.

Zřejmě proto, že, jak praví Descartes, zdravý rozum, bon sense, je jedna z mála věcí, která je po světě rozprostřena rovnoměrně.

Je-li to tak, proč je takový problém vnitřní normy reprezentované všeobecně přijímaným zdravým rozumem převést do podoby vnějšího stručného kodexu třeba i v parlamentu?

Důvody mohou být dva: poslanci se bojí závaznosti takového dokumentu, který by umožňoval bezprostřední kontrolu, vytoužené descartovské přesné měření.

Zadruhé se bojí diskuse nad tímto tématem, protože by se mohlo ukázat, že místo jednoho existuje mnoho zdravých rozumů, které se navíc mohou střetávat s většinovým chápáním společnosti.

Jenže právě tento střet, tento souboj o momentální definici zdravého rozumu je přesně tím, co česká politika potřebuje, aby byla zbavena věčných spekulací o tom, že pomalu každý druhý poslanec nosí v kapse milionové úplatky nebo slib teplého lukrativního místa.

Existuje ale ještě druhá možnost, jak problém alespoň částečně vyřešit.

Lubomír Zaorálek při svém horování za etický kodex zákonodárce připomněl příklad Německa, kde podobný kodex prý existuje.

Není úplně jasné, kde Zaorálek své informace bral, každopádně Německo má poměrně přísné zákonodárství o politických stranách a střetu zájmů, které úplatkářské aféry různého typu řeší.

A potom je tu veřejná kontrola, která se v Německu, v zemi Habermase a jeho diskursivní etiky, přece jenom ještě pořád nějak funguje.

Korupční skandály tím pochopitelně nezmizely, ale většinou se dostanou k soudu a jsou potrestány i tím, že dotyčný politik u veřejnosti fakticky končí.

Německo není žádný politický ideál, ale do jisté míry naznačuje směr.

Zaorálkův nápad s etický kodexem je druhá cesta.

Může se diskutovat o jejich schůdnosti, jednou z nich se ale musí jít.

Důvěra v politiku je příliš cenný statek, než aby se s ním hazardovalo jako v případu Kořistka.