Jan Burian hudebník, cestovatel a spisovatel

Řidič sice brod napoprvé bravurně přejel, pak se ovšem rozhodl, že pomůže vytáhnout džíp, kterému se to nepoštěstilo, kola našeho obřího autobusu sklouzla po hladkých kamíncích a štěrku a zůstali jsme v té vodě taky.

Přesně podle ošklivého pravidla, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán.

Vzhledem k tomu, že jsme byli v poušti bez signálů a kolem sebe měli jen prosluněnou divočinu, museli jsme čekat, až projede nějaký autobus a podle stejného krásného pravidla nás vytáhne z vody.

Moji turisté sesedli naštěstí suchou nohou a začali radit domorodému profesionálnímu řidiči, co má dělat.

Neradili mu přímo, říkali, abych mu to vyřídil. Usmíval jsem se a uklidňoval je, že za chvilku přijede pomoc a ojedinělý slunný islandský den bude zachráněn.

Dvě dosud zcela nenápadné dámy za mnou přišly a pravily naprosto vážně, že už je to tak, ale urazili jsme trolly a musím prý říct ostatním, abychom je všichni kolektivně odprosili. Jinak se odtud nedostaneme.

Když jsem řekl, ať to zorganizují ony, daly se do práce a několik turistů se k nim přidalo. Stáli pak a odprošovali.

Jiní dva pánové za mnou přišli s tím, že se vydají proti proudu řeky a pokusí se odklonit její tok. Samozřejmě, že jsem jim to schválil a dodal radostně: Kdo si hraje - pánové - nezlobí.

Nakonec nás vytáhly dva autobusy.

Za týden, když se mé skupiny turistů vyměnily, přišla islandská kolegyně s myšlenkou, že je přece nespravedlivé, aby turisté seděli celý týden v autobuse na stejném místě, podle vzoru - co si urveš první den, to máš.

Že by se v rámci spravedlnosti zasedací pořádek měl měnit každý den, jak to dělají jiné, zejména západoevropské skupiny.

Když jsem oznámil, že vždycky po ránu se každý v autobuse laskavě posune o dvě sedadla vpřed, nastal zpočátku myšlenkový chaos, nicméně nakonec jsme to dokázali.

Jen jeden pán byl trochu nejistý, vybojoval si totiž původně místo vepředu a nechtělo se mu stěhovat se kamsi dozadu na předposlední sedadlo.

Zachránil mne muž, který prohlásil, že o podobném střídání míst slyšel od svého starého otce, jenž v roce 1926 vykonal týdenní autobusovou túru do Londýna.

Tehdy se prý nejen posouvali vpřed, ale také každý den o jedno místo vlevo, aby to bylo ještě spravedlivější. Musel jsem veřejně přiznat, že tak daleko, jako v roce 1926 ještě nejsme. V této chvíli jsme myslím pro návrat do evropské civilizace udělali maximum.

Vzpomněl jsem si na Island, když jsem před několika dny seděl jako zástupce protestujících občanů tváří v tvář premiéru Grossovi a on pravil, že bývalého důstojníka zásahového policejního pluku z vedoucí funkce na úřadu vlády neodvolá, protože nemá důkazy, že by někoho osobně během Palachova týdne mlátil.

Díval jsem se do tváře našeho mladého pana premiéra a myslel na autobus do Londýna v roce 1926 a napadlo mne, jestli bych raději neměl zkusit odklonit řeku, nebo jít odprošovat trolly.