Jana Franková herečka

Někdo tomu říká bloudění, někdo to nazývá ztrátou času. Já si však myslím - každé zacházení přináší nečekané.

Čím více vjíždíte či vcházíte do krajů a kopců, tím více ubývá aut a asfaltu. Tak jsme letos nalezli Gropinu. Vesnici ve vinicích, shluklou ke kostelu svatého Petra. Vede tam jen prašná hrbolatá cesta, plná serpentýn a stoupání.

Pěšky se po ní sápáte a pak najednou stanete na plácku před kamenným chrámem. Malá cedule hlásá, že stavba byla vyzdvižena v 8.století a že ve 12.stol byla dovybavena plastikami. Být to za Alpami, tak je místo hotovým pokladem. Ale na jihu odpočívá skryta, jak stará želva.

A pak vstoupíte: pod jejím krunýřem vyhlodalo šero jeskyni. Rubínově ohnivé zrno věčného světla vyplňuje spáry mezi pavézami dlažby a dvanáct románských sloupů rozkvétá podivuhodnými výjevy:

Vlk se rve s andělem; prasnice nabízí cecky; do sebe zahryznutí divocí kocouři; na zádech sebou mrská drak; prudce se střídají roční doby; Samson osedlal lva; rojí se smrtelní sršáni; okřídlený kůň se sosákem; i anděl čtvera perutí.

Kazatelna připomíná voliéru i sud, podpírají ji dvě útlé nohy, ovázané třetí, uzlovitou. Dvanáct jazyků Seslání vyplazuje do stran své horror vacui a pod nimi do kola rajtují nahé postavy, spíše přízraky než apoštolové.

Vyceněný vousatý kocour chce z kazatelny vyskočit, urvat se; křivozrakému evangelistovi dere vlasy ostrými pařáty mladý orel. Množství vířivých kruhů a spon proudí vzduchem. Vlasatá Siréna s roztaženými stehny svádí věrnou víru v podobě chlápka mohutného pupku, jehož hlavu okusují dva zubatí hadi.

Procházíte přímo uhranuti tímto sešeřelým divadlem dávného středověku. Tolik života v kamenech. K poledni se pak přišourá starý kněz. Nevšimne si nás, klekne a najednou chce přibouchnout dubová vrata. Stačíme ještě křiknout a štěrbinou mezi vraty proklouznout ven. Scházíme k autu a nahlas fantazírujeme - co se asi musí dít uvnitř, když tam není člověka?

Bylo nedělní poledne, plné světla a zvláštního svátečního pokoje. Zastavili jsme u zapomenutého hřbitova a ve stínu si rozložili ubrus: víno, slanina, bílý chléb, rajčata. Na kůži cítíte vánek, až máte dojem, že v tuto šťastnou chvíli tíží jen sám sebe. Nad hřbitovní žloutkovou zeď, ve které se uchytil trs krvavých květů vlčích máků, vyšlehávají v pravidelném rytmu stříbrné větve oliv.

Pak skřípla branka a my jsme vstoupili na vyprahlý hřbitov. Pomník padlým z první války, několik nečitelných desek, svlečená suchá hadí kůže na jedné z nich a v rohu, zapomenuté, křížky rodu Guadagnů.

Na desce čteme, že umírali velmi mladí. Jakési zvláštní tajemství obklopovalo toto místo. Co to bylo za lidi? Po chvíli přišel na hřbitov rozcuchaný chlapík a rozsvítil svíčku. A tak se ptáme.

Dědek ochotně pokyne a od branky chromým prstem ukazuje: „Tak tohle je Vall d´Inferno - Údolí pekla. Co víc mám říkat? A támhle, mezi vysokými cypřiši, prosvítá villa Masseto, patřící mrtvým Guadagnům. Rod, který podivně vymřel.

Jejich prázdný dům se prodává už několik let, ale nikdo jej nechce koupit. Lidé se toho místa bojí." Pak se zamyslí a prohodí: „Žádné štěstí tu nehledejte. A jestli můžu dobře radit, už se sem nevracejte."

Trochu nás polila úzkost. Do jakých končin vlastně vedou vedlejší cesty?
Druhý ročník jazzového festivalu v Bechyni totiž nabídl Afro-Cuban All Stars, největší sestavu projektu Buena Vista Social Club, jakou lze po smrti několika protagonistů slyšet. Pod otevřeným jihočeským nebem bouřil karibský výsadek včetně kapelníka Buena Visty Juana de Marcose.

Je zajímavé, že když vystoupil v Praze na jaře staříček Ibrahim Ferrer s orchestrem, média se pod tlakem propagačních pracovníků mohla strhat. O druhou, hudebně lepší porci Buena Visty už nikdo nestojí: snad proto, že ji nepořádají vlivní Interkoncerts a nikdo ji hudebním novinářům nepodstrkuje?

Možná by byla média k muzikantům vlídnější, kdyby si zjistila nehudební informaci, kdo je financoval.

Kompletně soukromý jazzový festival už podruhé totiž uspořádal Josef Šťáva, podnikatel kontroverzní pověsti, šéf společnosti Diag Human obchodující s krevní plazmou, která, jak známo, vysoudila na českém státu náhradu 326 miliónů korun za poškození dobrého jména.

Snad vede cesta k utužení českého koncertního života právě tudy: Stačí nadchnout rodinné přátele Stanislava Grosse pro uspořádání koncertu Prince, Nezávislí Vladimíra Železného by mohli dovézt nezávislé Radiohead a Viktor Kožený ať si vezme na starost Toma Waitse. To spojení by bylo stylové: nové Waitsovo album ponese název Real Gone - Nadobro zmizelý.