Leo Pavlát ředitel pražského židovského muzea

Když byly ještě psací stroje všedností, předpisoval jsem si perem každé slovo - a potom, už jen abych měl pěkný čistopis, jsem vkládal do stroje list papíru.

Počítač tyhle zvyklosti změnil: dobře se v něm škrtá a opravuje, a přitom mám čistopis pořád před očima. Pero tak držím jen zřídka: Když se musím podepsat, učinit krátký vzkaz, když mě něco napadne při četbě.

Školáčci ve škole se cvikem propracovávají k vlastnímu rukopisu, já, málo ruku cvičící, jako bych psát zapomínal. Ale někdy není zbytí. Jdu na přednášku, slyším zajímavou řeč, a hned do sešitku hrbatě kroužím písmena.

Linkovaný sešit, který jsem si nedávno koupil k takovým příležitostným záznamům, byl pro svůj účel přímo předurčen: "Poznámkový blok lepený, 40 listů," stálo na něm.

Kresba na přebalu sice poněkud mátla - skvělo se na ní osm pastelek - ale jinak se mi sešit moc líbil. Jenže pak jsem si na něm všiml ještě jednoho textu: přesně pod číselným kódem se na poznámkovém bloku skvěla verzálkami vyvedená věta: "Vrať mě do sběru!"

'Vrať mě do sběru!' vzkazovalo 'ať si zapíšeš cokoliv, smysl to nemá'

Říkám věta, ale - po pravdě řečeno - ta čtyři slova nebyla jen žádostí, výzvou či prosbou dobře známou z každého obalu. "Vrať mě do sběru!" volal na mě poznámkový blok a jeho vzkaz zněl: Ať si zapíšeš cokoliv, smysl to nemá. Co ti stálo za pozornost, k ničemu není. Úvahy tvé nebo cizí - všechno jedno. Do sběru s nimi.

Říkám si, jaký je to zvláštní svět, v němž zakořenila apriorní víra, že plod lidské mysli není za žádných okolností lepší než starý papír. Nakoupíš, užiješ, vyhodíš: Nepotřebné krámy či myšlenky, které jsi papíru svěřil, jedno i druhé - stejný odpad.

Nedělám si samozřejmě iluze. Dobře vím, že zdaleka ne každé slovo, které spočine na papíru, je perla hodná věčnosti. Jsem si vědom, že i v hájemství ducha se najdou vrakoviště a haldy odpadků.

Že ne každý popsaný papír je literárním dílem, přičemž i o knihách platí, co napsal Voltaire: "S knihami je to jako s lidmi: jen málo jich něco znamená a zbytek se ztrácí v množství."

Ani taková moudrá slova mě však neutěší. Popsaný poznámkový blok, který má podle přání výrobce neomylně skončit v tříděném odpadu, mi zůstává výmluvným symbolem naší doby.

Šifrou pro svět konzumu, nahlížený v důsledku jako nekonečné smetiště, v němž záleží jenom na tom, aby nás odpadky nezavalily.

My - a není nás málo - však víme, že existuje i jiná skutečnost. Znám spoustu lidí, kteří s plným vědomím, jak jsou věci i myšlenky pomíjivé, pevně věří v sílu slova, a tedy v sílu ducha.

Dohaduji se, že takoví lidé mají doma i spoustu výpisků, poznámek a citací. Jejich poznámkové bloky ve sběru nekončí. Vždyť na počátku bylo slovo…