Jiří Dědeček básník a písničkář

Za třicet let své existence (respektive čtyřicet, prvních deset se však jmenovala seminář) se rozrostla do rozměrů velkého nekomerčního festivalu, na němž je krásné, že mu jde především o filmy a o diváky.

Snímky se zde nepromítají k soutěži ani k prodeji, ale prostě proto, že jsou vybrány buď jako hodnotné, nebo jako něčím pozoruhodné, někdy i bizarní.

Pokud zrovna nepřekládám, snažím se sedět v některém z kin jako nadšený divák. A tak jsem třeba letos zhlédl vedle Timura a jeho party také Postavu k podpírání, denně jsem trávil v kině šest a více hodin…

Místa, která člověk navštěvuje pravidelně jednou do roka, a tváře, které tam vídá, nenápadným způsobem odměřují čas

Schází se tu každý rok okolo dvou tisíc návštěvníků, včetně několika desítek vedoucích kin, ať už se jim dnes říká artkina, kina náročného diváka nebo postaru filmové kluby.

(Filmové kluby byly kinosály, v nichž se promítaly vždycky, i za totality a konsolidace, jenom dobré filmy. Kdo si někdy vystál frontu například před pražským kinem Klub v Klimentské ulici, jistě mi to potvrdí.)

Již několik let po sobě hostí LFŠ město Uherské Hradiště. Ta letošní byla obzvlášť slavnostní, protože se konala právě potřicáté. Navíc i já v jejím rámci slavím své soukromé výročí, letos jsem byl podvacáté.

Brzy poté bude následovat i dvacáté výročí sňatku - souvislost je tedy zřejmá: k LFŠ mě přivedla má první a poslední žena. Jsem jí za to velmi vděčný. A líbí se mi, že se mi obě moje osudové známosti takto překrývají.

Poprvé jsem se zúčastnil ještě ve Světlé nad Sázavou, a jak se potom festival stěhoval z města do města, pokaždé jsem se hrozně bál, že příště už nebude, protože ho komunisti zakážou.

Myslím, že k tomu nebylo daleko: když byl koncem osmdesátých let z Trutnova zorganizován výjezd vybraných frekventantů na Hrádeček za Václavem Havlem, už jsem o zákazu nepochyboval.

Loučil jsem se v duchu s báječnou intelektuálně alkoholickou atmosférou, s přáteli i s filmy, ale naštěstí přišla revoluce.

Podobný strach, jak jsem se svěřil i v pamětním bulletinu festivalu, se mne však zmocňuje dosud. Nebojím se už samozřejmě zákazu (i když člověk si nikdy nemá být příliš jistý…) ale straší mě představa, že se třeba nesežene sponzor nebo že město si konání přestane přát.

Tento věčný stres, který se zpravidla dostavuje už v listopadu, mi pak brání prožívat konkrétních deset dní uprostřed léta naplno. A všechno, čím se zabývám od podzimu do zimy a přes jaro až ke stanovenému datu, je jen zabíjením času.

Ale když to konečně nastane a já stojím před hotelem Grand omámen pocitem, že se věc nakonec přece jenom podařila, zatoužím náhle být na všech krásných a důležitých seřadištích najednou - v barech, ve foyeru, ve sklípku U lisu, ve vinárně U Dvořáků, na plovárně a samozřejmě v kině.

Jenže to nejde, a tak opět trpím.

Místa, která člověk navštěvuje pravidelně jednou do roka, a tváře, které tam vídá, nenápadným způsobem odměřují čas: mluvil jsem s vámi včera, vloni nebo před pěti lety...

Co se mi tudíž asi tak může po padesátce honit hlavou - když budu mít kliku, ještě dvacetkrát třicetkrát LFŠ a šlus. Ale už teď můžu říct: bylo to moc dobrý.