BBCCzech

Hlavní hrdina románu Hermanna Hesse Stepní vlk se během svého bizarního putování dopracuje k zásadnímu poznání: vyjeví se mu, že podstata jeho bytosti je složena z tisíce fazet, že vlastně není jednou, nýbrž tisíckrát.

Kdo by neznal tento podivný rozklad vnitřní identity, na něž vždy ostře narážejí právní předpisy, ale i logika politické reprezentace, která se v moderních společnostech jen těžko srovnává s tím, když politik svoji bytostnou lidskou schizofrenii provozuje veřejně,

neboť i on je nejenom politik, nýbrž i občan, otec, milenec, sportovec, straník a v každé z těchto rolí přirozeně vidí svět trochu jinýma očima, často dokonce opačnýma.

Po politikovi se chce, aby alespoň v praktické politice byl jeden, aby bylo jasné, co chce a kam směřuje.

Prezident Václav Klaus se během vládní krize veřejnosti ukazoval jako jeden, souzeno podle průzkumů veřejného mínění, z nichž hlava státu vystoupila s téměř absolutní podporou.

A koho by to překvapilo: prezident šel relativně klidnou vyzkoušenou cestou, neexperimentoval; pověřil sestavením vlády vítěze předchozích voleb tak, jak praví nepsané ústavní pravidlo, poskytl mu čas na hledání parlamentní většiny, a když Stanislav Gross přišel s minimálně obměněnou stojedničkou, dal mu prezident šanci.

Přičemž s jistou decentní ironií projevil naději, že omlazený kabinet pohne věcmi kupředu.

Paralelně s tím ale vystupoval úplně jiný Václav Klaus - Klaus kritik a politický komentátor, který se z odstupu, jenž se z pozice prezidenta jen těžko hledá, snaží popsat nejen to, co se stalo, ale i co se mohlo či mělo stát (prezident pravidelně komentující politické dění v samostatných článcích v novinách je jedna z mnoha zvláštností české liberální demokracie).

Během vládní krize vyšlo několik prezidentských textů, které doporučovaly a hodnotily a které výslovně - často jen ironicko-kritickým tónem - oponovaly postupu vládních stran.

Ale občas to byla oponentura přímá: když prezident vyzval politické strany, aby změnily volební systém a ústavní způsob vyhlašování předčasných voleb, nebo když kritizoval opozici za to, že je málo opozicí, protože nezrušila dovolenou a okamžitě neprovedla rozbor vládní sestavy.

Oponenturu prezident dlouhodobě provádí v oblasti hospodářské politiky vlády, což zopakoval i v neděli v České televizi.

Přesto obratem dokáže říct, že prezident v žádném případě neplní roli politického oponenta, přičemž z pasti protimluvu unikne tím, že se rozhovoří o skutečné odpovědnosti vlády a opozice za schvalování zákonů. Prezidentská politická jednota se drolí a sype, sype a zase drolí...

Čtenáři Stepního vlka svému prezidentovi rozumějí a nebudou a nemohou jej za tuto zdánlivou slabost či nesoulad odsuzovat. Vždyť ani hrdina Hessova románu Harry Haller po důkladné procházce vlastní mnohostí nedokázal najít směr, jak se udržet pohromadě.

Avšak každá vstřícnost a snaha pochopit, nemá-li být tupou adorací, naráží na určitou minimální mez.

V tomto případě na požadavek reflexe. Když se o ní pokusil stepní vlk Harry Haller, proč by to nezvládl i prezident, který má nezadatelné právo na to být oponent i stabilizátor zároveň, je přitom ovšem svázan drobnou povinností - neskrývat, co je dávno neskryté.