Zdeněk Lukeš historik architektury

Bohužel k architektuře řada občanů takový vztah nemá: starý dům přestavují bez citu a znalostí, aniž by si uvědomili, že autenticita je tím nejvíce hodnoceným kritériem. Přitom i dům má svou duši, svůj obličej.

Chybějící prvky dnes navíc už není problém sehnat nebo znovu vyrobit v původní kvalitě

Ne, rozhodně nejsem staromilec. Mám rád kvalitní design a nemyslím si - na rozdíl od některých kolegů - že všechny památky je třeba zakonzervovat a učinit z nich jednou provždy mrtvý artefakt.

To má smysl jen ve zcela výjimečných případech, jako je u architektury 20. století, jíž se zabývám, třeba vila Tugendhat nebo Müllerův dům.

V domech se má bydlet, pracovat, mají žít dál svým životem. Ale to neznamená, že by měly být kvalitní stavby svévolně zbavovány cenných původních prvků.

Nedávno jsem se byl podívat na jednu z "vlajkových lodí" českého funkcionalismu - vilu režiséra Martina Friče v Praze-Hodkovičkách. Kdysi jsme ji s kolegy z nadace CORA dokumentovali, protože byla v tak bídném stavu, že jsme měli strach, aby nezmizela z povrchu země nadobro.

Teď jsem ji viděl kvalitně opravenou, zvenku vypadala přesně tak, jako na jediné známé dobové fotografii ze 30. let. Uvnitř domu byly zachovány všechny původní detaily - vestavěný nábytek, lampy, křesla nebo jídelní stůl. Tam, kde starý mobiliář chyběl, navrhla projektantka soudobý design, záměrně odlišný od původního.

Podobně postupoval i prof. Lábus, když nedávno restauroval vilu světoznámého architekta Marta Stama v unikátní pražské vilové kolonii Baba v Dejvicích. Odstranil ze stavby pozdější devastující úpravy a vrátil na své místo řadu originálních detailů.

Chybějící prvky dnes navíc už není problém sehnat nebo znovu vyrobit v původní kvalitě. Majitel - a také sběratel umění - je hrdý na to, že dům vlastní a že se stavba nachází na takovém místě - podobné umělecké kolonie jsou v Evropě jen tři, a ty zbývající ve Stuttgartu, Vídni nebo Vratislavi byly poškozeny za války.

Ve stejné lokalitě však stojí vily, které takové štěstí na osvícené investory nemají - jedna byla nedávno bez povolení zcela přestavěna, jiná, rovněž bez souhlasu úřadů - tedy na černo - upravována a nakonec opatřena ostře žlutým nátěrem, který se k funkcionalistické vile hodí asi tak, jako azurově modrý nátěr na gotický kostel.

Neznalost, hloupost, arogance? Nevím, ale je mi z toho smutno. A tak nezbývá než stále opakovat, že takové věci se prostě nedělají a doufat, že se podaří sjednat nápravu. A tou může být jen návrat do původního stavu. Dům tím získá ztracenou duši i tvář.