BBCCzech

Dlouhá a úmorná hra vládních stran o ministerská křesla se pomalu chýlí ke konci. Nutno říct, že ze všech těch jmen, která se objevovala v novinách, je poslední, páteční sada asi nejlepší.

Ministrem vnitra by se neměl stát bývalý vězeňský dozorce Petr Ibl, ale bývalý disident František Bublan. Na ministerstvu obrany vystřídá civilista Karel Kühnl generála Miroslava Kostelku.

Kühnl je přesvědčený stoupenec úzkých vztahů se Spojenými státy a těžko si představit, jak na vlastní pěst, bez konzultací ve vládě oznamuje konec zahraničního angažmá českých vojáků tak, jak to nedávno provedl Kostelka s Irákem.

Slušná pověst provází i nastávajícího vicepremiéra pro ekonomickou politiku Martina Jahna: udržet si renomé v čele tak zbytečné organizace jako Czechinvest je každopádně slušný výkon.

Jenže ani dvacet nových, neokoukaných tváří by nezamaskovalo hlavní trendy, kterým Grossova sestava hodlá podlehnout.

Stačí letmý pohled do zveřejněného programu: vláda podpoří rodiny s dětmi, zvýhodní půjčky novomanželům, podpoří všechny formy bydlení, podpoří malé a střední podniky, obnovu venkova.

Před očima nám prostě vyrůstá další vláda upsaná principu přerozdělování a úlev vybraným skupinám obyvatelstva. Že by vláda mohla zjednodušit pravidla a podmínky všem, jako by bylo za horizontem její představivosti.

O mentalitě, v níž tato koalice žije, ostatně vypovídají i preference politických stran při dělení ministerstev. Největší zájem měly o resorty, přes které se mají přidělovat dotace z evropských fondů.

Všechny sliby z programu ale budou stát peníze, které vláda musí někde sehnat. A pokud hodlá dodržet slib, že do roku 2006 sníží roční schodek státního rozpočtu pod čtyři procenta hrubého domácího produktu, a nebude se tedy moci tolik zadlužovat, budou se zřejmě tyhle prémie voličům platit z peněz získaných prodejem Telecomu nebo Severočeských dolů.

Nad důchodovou reformou se i zbylé dva roky bude nezávazně uvažovat - pardon, hledat politický konsensus.

Přitom právě utrácení privatizačních výnosů, k němuž asi směřuje Gross, významně zužuje výběr možných řešení - kdyby se totiž politická reprezentace rozhodla přejít z průběžného systému penzí na účtový, musí někde sehnat desítky miliard, aby měla z čeho zaplatit důchody lidem, kteří celý život platili na starší generaci a spořit si sami nemohli.

Podobně i ve zdravotnictví jsou kromě drobných změn povoleny jenom nezávazné úvahy.

Daně se budou snižovat pouze firmám a pomalu, celková daňová zátěž má zůstat, jaká je, stát neuleví ani podnikatelům obtíženým břemenem sociálního a zdravotního pojištění, které musejí odvádět za každého zaměstnance.

Vláda prý za dva roky, které jsou jí formálně vyměřeny, stejně nic většího stihnout nemůže.

Ty roky se ale sčítají a pořád se jenom na něco čeká. Na silnou parlamentní většinu, na reformy. Za ty roky čekání už si Česká republika zadělala na titul nemocného muže střední Evropy.

Nejmladší premiér v Evropské unii s tím zřejmě nic podstatného dělat nehodlá.

Čeští poslanci se rozkoukávají v Evropském parlamentu a někteří z nich prý novému prostředí příliš podléhají. Tedy pokud věříme slovům nezávislé europoslankyně Jany Bobošíkové.

Tato bývalá novinářka obvinila ODS, že prý se za to, aby jejích devět poslanců přijali do frakce Evropské lidové strany a za křeslo místopředsedy parlamentu, zavázala podporovat konkordát, tedy smlouvu mezi Prahou a Vatikánem, a hlavně nenapadat evropskou ústavu.

Čeká nás možná zajímavá podívaná. Místopředseda ODS a její hlavní expert přes zahraniční politiku Jan Zahradil opustil před časem závěrečné zasedání konventu, protože prý špatné ústavě nechtěl dělat stafáž. Text se mu hrubě nelíbil a podobně jako on ho potom napadala celá jeho strana.

Důvodů, proč z liberální nebo konzervativní pozice ústavu odmítnout, ovšem neubylo.

Ústava posiluje společné evropské instituce, přitom v nich oslabuje vliv malých zemí. Národním parlamentům dává do ruky jen nedostatečné pojistky proti bruselským přehmatům. Zavádí Listinu základních práv, kterou bude vykládat a vymáhat federalistický Evropský soudní dvůr.

Pokud se nechtějí zesměšnit, nemohou občanští demokraté ústavu podpořit. Členstvím v podmnožině Evropské lidové strany, kterou budou obývat spolu s britskými konzervativci a portugalskými lidovci si zajistili právo říct nakonec ústavě ne.

Češi by o ní měli hlasovat v referendu, jakou ale kvalitu může mít referendu předcházející veřejná diskuse, když si jediná demokratická strana, která má vůči ústavě námitky, nechá zalepit ústa? Chtějí liberální nebo obecně svobodomyslného voliče přenechat extremistům?

Zahradil prohlásil, že dohoda s vedením Evropské lidové strany zavazuje ODS jenom k tomu, aby "zbytečně neextendovala rozpory". Můžeme se tedy snad těšit, že ostatní členové Evropské lidové strany, například německá CDU, přestanou euroústavu vychvalovat?

Zbývá ještě jedno vysvětlení: třeba si občanští demokraté spočítali, že by za ně špinavou práci mohl udělat někdo jiný, možná sázejí na to, že ústava neprojde přes britské a francouzské voliče. Kdyby totiž propadla v jednom, neřkuli dvou velkých státech Unie, byla by z ústavy rázem makulatura, ODS ne ODS.

Jestli ale Jan Zahradil a jeho kolegové v kritizování ústavy viditelně uberou, budou se v tom okamžiku hodně podobat senátorům lidové strany a Unie svobody, kteří před časem odmítli sloučit svoje kluby, aby nepřišli o pohodlné parlamentní zázemí. A kterým se tenkrát ODS s chutí posmívala.

Třetím bodem zmíněné dohody má být závazek nevyhýbat se diskusi o událostech souvisejících s druhou světovou válkou. Touhle novočeštinou se myslí odsun respektive vyhnání sudetských Němců.

Když to zůstane u diskuse, nic se neděje. O smutném konci německé menšiny se v českých zemích veřejně diskutuje už čtrnáct roků a snad žádné jiné historické téma nedostávalo v novinách tolik místa.

Česká veřejnost ale svůj názor moc nemění. Podle právě zveřejněných údajů Centra pro výzkum veřejného mínění schvaluje odsun Němců 56 procent Čechů, zatímco před třemi roky to bylo pouze 47 procent respondentů.

Průzkumníci z CVVM teď patrně sklidili pozdní ovoce předvolební kampaně z roku 2002, kdy se české strany, především KSČM a ODS, ochotně nechaly vyprovokovat vším, co zaznělo z Rakouska a z Německa. Taky si ale za to české zatvrzení mohou vyhnaní Němci a spolková vláda sami.

Desítky vyhnanců či jejich potomků žalují Českou republiku u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Chtějí zpátky rodinné majetky konfiskované po válce a i když asi valné šance nemají, přilévají do ohně tuzemské majetkové nejistoty.

A spolková vláda? Tuhle majetkovou nejistotu také nijak nerozptylovala. Kdyby se Praze (ale také Varšavě) veřejně zavázala, že proti ní majetkové nároky svých občanů už nikdy nevznese, vyhnanci by k soudu hnali ji.

Asi jí riziko, že by na náhradách majetku sama musela vyplatit několik milionů eur, za uklidnění sousedských vztahů a za lepší rating sudetských Němců ve výzkumech českých agentur nestálo.