BBCCzech

Náhlá úmrtí nás v létě překvapují a zasahují snad ještě víc než jindy v roce. K prázdninám a dovoleným, ke všemu, co nabízejí lesy, vody a stráně, k touhám a volání léta, se smrt nehodí.

Příliš nám připomíná, že všechno užívání a požívání je jen na chvíli - a všechno, co je, najednou může být jinak.

Chceme být silní a všechno zvládat, smrt ale před nás staví naši křehkost a nemohoucnost.

"Jak se to stalo?" - bývá naše první otázka, když se dozvíme, že někdo známý a nám milý najednou zemřel. Asi se za touto bezmyšlenkovitou reakcí skrývá víc než jen pouhá zvědavost či dokonce záliba v morbidnostech.

Takové otázky klademe nejspíš proto, že potřebujeme žít ve světě, kde věci a události mají smysl, a ne-li nějaký metafyzický smysl, tedy alespoň logiku příčin a následků.

V dobách, kdy více lidé věřilo, že smysl všeho, co nás potkává, je skryt v Bohu, tedy že ani smrt není bezúčelná, by bulvární tisk, pitvající dopodrobna okolnosti úmrtí známé osobnosti, valný čtenářský úspěch neměl.

Dnes ale úspěch má, protože dotazování po účelu smrti jsme nahradili otázkou po příčinách: jak to vlastně bylo, co ukázala pitva, byl to infarkt bez přívlastků, či na zástavu srdce mělo vliv komprese a dekomprese při potápění do mořských hlubin?

Odpověď na otázku, jak a proč došlo k neštěstí, vnáší do události alespoň nějaký řád, a tím také přináší útěchu: slabou sice, ale alespoň nějakou.

My lidé potřebujeme, aby náš život měl smysl, smrt aby nebyla docela absurdní, mimo všechen řád a všechnu uchopitelnost. A když jsme smutní, potřebujeme útěchu.

"Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého," napsal básník a jistě se jeho výpověď vztahuje na ty, kdo měli čas a dostatečně silné duchovní zdroje, aby se na smrt připravil a vyrovnal se s ní. Možná platí i pro ty, jejichž kus života těžkého byl krátký, téměř okamžitý.

Na pohřbu zpěváka Karla Zicha ve středu zazněl ze záznamu spirituál, který on zpíval a hrál nenapodobitelně: "Moje duše vzlítne vzhůru, přijde den a vzlítne vzhůru, haleluja".

V takových chvílích není nesnadné uvěřit, že smrt má smysl, je účelná, umožňuje totiž duši vzlétnout vzhůru, vnořit se do výšin i hlubin bytí, do parády tónů, rytmů a harmonií, jaké lidské ucho doposud neslyšelo.

Snad jeho smrt nebyla pro něj osobně zlá. Zůstává zlá pro ty, které tu zanechal, pro jeho nejbližší především. Příliš náhle vzlétla jeho duše vzhůru, a nechce se věřit, že se jeho zpěvem budeme těšit už jenom ze záznamu.