Jaroslav Veis publicista a poradce předsedy Senátu ČR

Jistě, tyhle úvahy patří k českému politickému folklóru a už dříve se v Čechách s gustem spekulovalo i o vzorech jiných významných českých politiků. Úsilí o originalitu se kupodivu zdaleka tolik nekomentuje - a řekl bych, že je to jistým znakem provincionalismu; ovšem víc české žurnalistiky než politiky.

Takže třeba Václav Klaus měl toužit po tom, aby se co nejvíc podobal Margaret Thatcherové. Jan Kavan zase by prý hrozně rád byl považován za takového českého Robina Cooka. A Stanislavu Grossovi teď připadl Tony Blair.

Připodobňovatelé uplatňují zejména neposedné kudrny obou pánů, jejich veselý klukovský kukuč a zálibu vystupovat na veřejnosti jen v košilích s kravatou, bez saka. Dále zdůrazňují, že oba neradi dávají najevo, co si doopravdy myslí, a pokud je to možné, tak kolem sebe mlží.

Co má společného politika britského nového labourismu s Grossovou obratností v nakládání s mocí?

Oba prý představují moderní pragmatickou levici, v případě Blairově na míle vzdálenou tradičnímu labourismu, v případě Grossově na kilometry daleko od kovozemědělského sociáldemokratismu.

Skutečným cílem jejich politické práce je pak dosažení obliby - v tom jim napomáhá dobře secvičená parta specialistů na public relations a imagemakerů.

Ti poměrně úspěšně vypouštějí smečku hlídacích psů demokracie - tedy novinářů - do různých směrů, avšak vždy za tím umělým zajícem, jehož vyštěkání si zadavatel objednal.

A momentálně je v Česku oním zajícem spekulace o tom, co mají Gross s Blairem společného.

Jenže - opravdu se Gross Blairovi podobá? Co má vlastně společného politika britského nového labourismu s Grossovou obratností v nakládání s mocí?

Pomineme-li výše zmíněné pozorování a odezírání, substance moc nenajdeme. A když se Alexandr Mitrofanov, redaktor Práva a nejhorlivější badatel na poli sociální demokracie v této zemi, zkusil od samého Grosse dozvědět, zda je spojuje alespoň úsilí o třetí cestu, dozvěděl se jen, že ji nelze slepě kopírovat.

Svou otázkou po Grossově variantě třetí cesty, tohoto nejzřetelnějšího atributu moderní sociální demokracie, se však dotkl toho, co českému premiérovi nejvíc chybí, aby všechny ty úvahy o podobnosti s Blairem byly podstatné: chybí mu jeho Anthony Giddens.

Britský sociolog a filozof, vlastní autor konceptu třetí cesty, je Blairovým guru už dlouhou řadu let. Značná část z toho, co britský premiér dokázal úspěšně prodávat veřejnosti, je Giddensovo poselství, Blairem pouze skvěle doručované.

Giddensovi ovšem nepatří pouze autorská práva na třetí cestu. Přišel rovněž s dnes hojně praktikovaným odmítáním klasického dělení radikální levice - konzervativní pravice, které se podle něho už dlouho stírá. Právě tímto konceptem Giddens Blaira na třetí cestu vyslal.

Má-li Stanislav Gross a s ním i česká sociální demokracie zastavit momentální klouzavý let do politických nížin, potřebuje jako sůl nějakého českého Giddense, jehož poselství by obratnou komunikací nový premiér doručil. Kdo ví, třeba ho už dokonce hledá.

Přejme si však, aby se jím nestal někdo jako herec Jiří Krampol, jehož metodu sebedefinice na škále levice-pravice Stanislav Gross nedávno aplikoval veřejnou citací poučky: "Ať jsem levej nebo pravej, hlavně že jsem zdravej." Krampol jako Giddens by ho totiž dovedl nanejvýš do posilovny.

Kam by dovedl sociální demokracii, raději nedomýšlet.