Jana Franková herečka

Od dómu se stonkem Giottovy zvonice až po bizardní most Ponte Vecchio a mocný chrám Santa Croce se po hlavních i vedlejších uličkách jak láva valí dav turistů, jehož součástí jsou už i české výpravy.

Do většiny hlavních chrámů se vybírá nemalé vstupné, v kapli Brancacciů můžete pod freskami postát pouze pár minut a pak vás vyženou a fronta do baptisteria je dlouhá jak kabel. A tak jste nuceni hledat dál a jinde.

Letos se mi ve Florencii pokojnou zátokou stalo muzeum v dominikánském klášteře svatého Marka.

Stavba nenápadná, lehce přehlédnutelná, ale když vstoupíte, zmocní se vás zvláštní poklid.

Nakonec máte dojem, že do fresky vstupujete a procházíte se po neobyčejně živém trávníku s plody zralých jahod

Míjíte celu za celou, ze stěn na vás sestupují scény a barevné sféry fresek Fra Angelica, nejtiššího malíře dějin umění a z města sem doléhají pouze polední zvony. Žádný dav vás tu nedožene.

Před Angelikovou freskou Zvěstování můžete postát, jak dlouho chcete, až máte nakonec dojem, že do fresky vstupujete a procházíte se po neobyčejně živém trávníku s plody zralých jahod.

A když si se svačinou sednete pod prastarou pinii na klášterním dvoře, čas jako by neexistoval.

A pak jsme s florentskými přáteli vyjeli do kopců. Fiesole, tak se to náhorní místo jmenuje. Rohaté etruské hnízdo, jehož kopce jsou rozevřeny do půlměsíce. A jak napsal francouzský spisovatel André Suares ve svém poutnickém skicáři - klidné a zbožné Fiesole se modlí za hlučnou Florencii.

Hned tu cítíte svěží závan venkovského vzduchu, ševelící v korunách vavřínů. Uprostřed náhorního městečka stojí okrová románská bazilika s nitrem podobným velrybě. Mraky nad nedalekým antickým divadlem a věnec kopců kolem jsou tisíciletou scénografií.

A etruský templ s mohutným kamenným obětním stolem dodávají fiesolské stráni tajemnou auru strategického místa. Od vchodu do etruské tumby je odvalena kamenná deska jak v biblickém příběhu a odpolední paprsek šmátrá v jejím nitru jak prst v nějakém tyglíku.

V tom projíždí výletní autobus a průvodkyně ukazuje japonským turistům přítomnou smrt

Obcházíte tyto historické vrstvy, když v tom se rozezvučí zvon, otevřou se dubová katedrální vrata a v černých kápích vynášejí členové pohřebního bratrstva rakev. Servírka s rudlíkem přitom na funus nehledí, míjí jakoby nic truhlu s nebožtíkem a jede do vedlejšího sklepa pro basu studeného vína.

Žebračka s lesknoucí se mastnou hubou, opřená o stěnu chrámu, dál spí. S křížkem v čele pohřebního průvodu jde lilipután s mohutnou hlavou, baňkovým nosem a výraznýma ušima. Napadá na jednu nohu. V tom projíždí výletní autobus a průvodkyně ukazuje japonským turistům přítomnou smrt.

Pohřební průvod pak zatočil za kostel a zmizel.

K večeru jsme vystoupali na fiesolskou terasu a večerní Florencie pod námi připomínala šneka s ulitou krásné Brunelleschiho kupole. A zanechávaným slizem byla řeka Arno.

Až v Praze doma jsem našla v denících spisovatele Alberta Camuse tento zápis z roku 1937:

"Vůně vavřínu, s níž se člověk ve Fiesole setkává na každém rohu. V tom okamžiku jsou boje a život v nás jakoby rázem smazány. Na tuto krajinu už hleděly miliony očí, a pro mne je jako první úsměv světa. Jsem z ní v pravém slova smyslu mimo sebe."