|
Důvěra z nezbytí | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Zdá se, že český prezident Václav Klaus se nakonec projevil vstřícněji a umírněněji, než čekali mnozí politici, komentátoři a političtí zpravodajové, včetně autora této poznámky. Poté, co Vladimír Špidla zhruba před měsícem oznámil, že jeho vláda končí, dával Klaus různě najevo, že do sestavování nového kabinetu bude aktivně zasahovat. A když začátkem července pověřil Stanislava Grosse, aby dal vládu dohromady, napsal mu: "Věřím, že se Vám v brzké době podaří nalézt řešení, které bude moci vládě zajistit takovou většinovou podporu v Poslanecké sněmovně, která bude pro mne věrohodná a která bude pozitivně přijata českou i mezinárodní veřejností. V takovém případě bych vás následně jmenoval předsedou vlády." Včera prezident ze Stanislava Grosse udělal premiéra, což vypadá, že starou většinu stojednoho hlasu a starou koalici sociálních demokratů, lidovců a unionistů, tedy plán, s nímž se Gross na Hrad dostavil, považuje za věrohodnou. Těžko říct, o co prezident svou důvěru opírá, nota bene když ji doplňuje slovy naděje, že nový kabinet bude mít "odvahu riskovat" a nebude se bát změn. Gross přece předložil Klausovi návrh něčeho, co už existovalo dva roky a co se nakonec kvůli rozpolcené sociální demokracii zhroutilo. Nechal sice poslance podepsat listinu, konstatující "vůli podpořit novou vládu", ale jednak je ta listina doplněna podmínkou, že nejdřív musí existovat koaliční dohoda a programové prohlášení kabinetu - a jednak se v ní vůbec nic nepraví o tom, že poslanci začnou v příštích měsících předvádět větší jednotu, než za Vladimíra Špidly. Věcně vzato je listina jen symbolická a nemá praktický význam. V Česku se pomalu ujal názor, že sestavit stabilní vládu znamená sehnat dost hlasů, aby ta vláda dostala první důvěru. Jenomže daleko důležitější jsou následná koaliční jednání o konkrétní podobě jednotlivých zákonů a politických kroků, daleko důležitější je zajistit, aby poslanci pro věci dohodnuté mezi šéfy koalice skutečně hlasovali. Situace v sociální demokracii se přitom "od minula" nezměnila - a všechno nasvědčuje, že pokud se to stane, pak jen za cenu, že se odloží reformy, protože se blíží volby a vnitropartajní rozhádanost voliče zrovna nepřitahuje. V ČSSD jsou pořád lidé, jimž se partnerství s lidovci a unionisty zajídá, pořád v ní jsou ti, kdo mají představu, že koalice neznamená kompromis, nýbrž nemilosrdné zametání se slabšími partnery. Pořád v ní je dost poslanců, kteří pokukují po komunistech jako přirozených spojencích. Stačí dva vzbouření členové ČSSD a vláda je znovu v potížích. Stačí jedna nepřítomnost dnes již vládního poslance Petra Kotta, který opustil ODS ze zcela nepolitických důvodů. Vstřícnost Václava Klause podle všeho nepramení z přesvědčení, že nový kabinet bude o moc lepší, než ten předchozí, ani z nadměrné víry ve schopnosti Stanislava Grosse. Daleko spíš vychází z nutnosti. Klausovi prostě jiné východisko než jmenovat Grosse premiérem, nezbývalo: splnil jeho podmínku a nehodlá se opřít o komunisty, což také znamená, že vláda bude "pozitivně přijata mezinárodní veřejností". ODS odmítla participovat na čemkoli, co by nesměřovalo k předčasným volbám a jiná většina v Poslanecké sněmovně prostě není. Prezidentovi slouží ke cti, že to akceptoval a vyhnul se zbytečným průtahům. |
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||