|
Týden v České republice | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Odstupující premiér Vladimír Špidla se pravděpodobně stane druhým "českým" evropským komisařem a vystřídá Pavla Teličku.
Představitelé koaličních stran se na tom už domluvili, Špidla už prohlásil, že nabídku přijme. Z hlediska České republiky by to nemusela být změna k horšímu: někdejší šéf ČSSD je přece jenom reprezentativnější postava než ambiciózní úřednik Telička. V minulosti mu kariéra nestála za to, aby se pokaňkal vstupem do totalitní komunistické strany a v posledních dvou letech si na mezinárodním poli získal pověst člověka, oddaného myšlence evropské integrace. Jiná věc je, že Špidla je v mnoha ohledech "oddán Evropě" snad až moc - a představuje jakousi nekritickou součást hlavního integračního proudu. Budoucnosti unie by ale v tuto chvíli asi prospělo, kdyby v ní a tedy i mezi komisaři hráli důležitější roli samozřejmě ne vyslovení skeptici, ale prostě umírnění realisté - politici, kteří jsou ostražití vůči módním ideologiím i vůči některým snahám francouzsko-německého tandemu, politici, kteří plně chápou důležitost euroatlantické vazby a zdá se jim, že například na zavádění společné zahraniční politiky je ještě brzy. Profesionální byroktat Telička takovým politikem nebyl, Špidla jím podle dosavadní zkušenosti nebude rovněž. Malý vděk pro 'hasiče' Cesta někdejšího šéfa ČSSD do Bruselu je trochu zvláštní i z lidského hlediska. Byl to právě Vladimír Špidla, kdo před časem nesmyslně nominoval na post eurokomisaře Miloše Kužvarta, aby tak řešil problémy uvnitř sociální demokracie. Kužvart způsobil ostudu a od ještě většího trapasu Vladimíra Špidlu a jeho vládu uchránil Pavel Telička. Jistě to dělal s chutí, protože o bruselský post velice stál, ale to nic nemění na tom, že ho Špidla nutně potřeboval jako "hasiče" a měl by mu být vděčný. Působí proto divně, když teď svého zachránce prostě vystrčí a sedne si na jeho židli. Jakýsi nejmenovaný Špidlův spolupracovník řekl ve čtvrtek Lidovým novinám, že končící premiér má "lidský problém s tím, aby svými ambicemi... (Teličkovi) neublížil". Zdá se, že problém byl vyřešen. Divný se nakonec zdá i celkový přístup českých politiků k významné a vysoké unijní funkci: eurokomisař není odpovědný České republice, nýbrž předsedovi komise. Jeho poslání je nadnárodní a evropské, výslovně nesmí přijímat z domova žádné úkoly. Přesto mají domácí politici při obsazování postu na zřeteli daleko víc domácí politické zájmy, než kvality kandidátů a evropské otázky. Ani v případě Vladimíra Špidly to není jiné nebo to tak aspoň navenek vypadá. V ČSSD nebude mít příliš velký prostor a řadě lidí by doma překážel - Stanislav Gross se o něj snaží postarat a najít mu slušné místo, lidově "trafiku". Jak říká Miroslav Kalousek, šéf lidovců: "v tomto případě všichni získávají a nikdo netratí": Gross umístí Špidlu a ve straně to úspěšně prodá tak, že do Bruselu poslal socialistu. Lidovci završí úspěchem svou nechuť vůči Teličkovi. A Unie svobody-DEU si připíše podporu Špidly na seznam vstřícných kroků, který vytáhne, až bude od Grosse něco chtít. Když se v Česku rodí vláda aneb reformní "škatulata" Nová česká vláda na půdorysu staré koalice se rodí pomalu a je poměrně úmorné sledovat v novinách každý den spekulace, kdo by koho mohl nahradit na jakém postu a jaký resort která koaliční strana získá. Navíc se zdá se, jak trefně napsal jeden z českých politologů, že "tato škatulata hejbejte se budou podstatou Grossových politických reforem".
Naplňují se slova některých politiků a komentátorů, že celá krize vyústí ve zřízení Špidlovy koaliční vlády bez Špidly. V čele jednotlivých resortů se sice asi objeví nové tváře, ale zůstanou všechny staré problémy: malá akceschopnost vlády, nejistá většina jednoho hlasu a hlavně komplikovaná a napjatá situace v sociální demokracii. Zástupci koalice zatím podepsali úmluvu, z níž plyne, že u zásadních témat jako je státní rozpočet, ochrana soukromého vlastnictví, změny daní a poplatků či například zahraniční a obranná politika se musí vždycky dojít k vzájemné shodě. Je to jakási pojistka, aby ČSSD nepodléhala pokušení opřít se o komunisty ve chvíli, kdy jim lidovci a unionisté něco neodkývou. Jenomže zároveň ta pojistka ukazuje, že vláda už moc zásadních reformních rozhodnutí neudělá, protože v řadě otázek se koaliční partneři prostě nedomluví - viz problematiku nájemného. Stav sociální demokracie se se Špidlovým odchodem nezměnil a Stanislavu Grossovi není co závidět. Teď je strana ve stavu opatrného vyčkávání a připomíná tlakový hrnec, z něhož byla upuštěna pára - je jen otázka velmi krátké doby, kdy se zase zahřeje a začne hrozit výbuchem. Dobře to ilustruje fakt, že poslanci ČSSD sice Grossovi v drtivé většině podepsali slib, že podpoří nový koaliční kabinet, ale Jan Kavan s Vladimírem Laštůvkou si vymohli podmínku, že "konečné rozhodnutí o podpoře (důvěře) nové koaliční vládě bude učiněno poslaneckým klubem soc. dem. až po projednání koaliční dohody a programového prohlášení nové vlády." Výsledek tedy je, že prohlášení, s nímž má jít Gross po neděli za prezidentem, nemá v tuto chvíli prakticky žádou hodnotu - a že mu čelní členové vlastní strany dali najevo, že od nich nedostane vůbec nic zadarmo. Celé sestavování vlády jako by bylo postaveno na hlavu: Václav Klaus ještě Grosse nejmenoval premiérem, ten ještě nevybral žádné členy kabinetu, ale už vznikají obrysy vládního programu, tedy programu něčeho, co reálně neexistuje a co zároveň nemlůže vzniknou, respektive být potvrzeno, pokud to nebude mít program. Kreativní politický postup na český způsob. Vyznamenání pro Mašíny Senát se vzchopil k činu a patnáct let po pádu komunistického režimu navrhl z iniciativy Martina Mejstříka prezidentovi, aby vyznamenal členy protikomunistické odbojové skupiny kolem bratrů Ctirada a Josefa Mašínových. Návrh podpořili většinou pravicoví senátoři, proti byla levice a komunisté, ale i tak je to nepochybný posun - ještě před pár lety to vypadalo, že když Mašínové přijedou do Česka z Ameriky na návštěvu, budou okamžitě zatčeni. Mezitím byl případ promlčen. Neštěstí je, že jejich výjimečná a poměrně složitá causa se tu používá jako zástupný problém. Ta část společnosti, která se zajímá o veřejné dění a o minulost a spadají do ní tedy i politici, se dodnes nebyla schopna většinově sjednotit v odpovědi na klíčovou otázku, zda byl stalinský totalitní systém srovnatelně ničemný, jako nacismus a zda se tudíž proti němu mohlo a mělo bojovat se zbraní v ruce. Ti, kteří usilují o to, aby se komunismus neustále relativizoval a česká zvěrstva, spáchaná v jeho jménu soustavně omlouvala, zneužívají případ bratří Mašínů, jelikož je nejednoznačný, jak už tak lidské skutky ve vypjatých dobách bývají. Mašínové zabili šest lidí, z toho dvě smrti jsou diskutabilní. Při přepadení auta s penězi zastřelili strážce pokladny, který se jim s pistolí postavil na odpor a mohl je docela dobře považovat za obyčejné lupiče. Při přepadu policejní stanice nejdřív odzbrojili esenbáka, uspali ho chloroforměm a pak ho Ctirad Mašín ve spaní podřízl, aby skupinu nemohl identifikovat. Nikdy už se nevyjasní, zda to bylo zbytečné, zaujmout k tomu vyhraněnou pozici po padesáti letech prakticky nelze. Dělat kvůli tomu z Mašínů obyčejné vrahy, jak to činí komunisté a postkomunisté, je ale strašně nespravedlivé. Začít proti komunistickému řádění bojovat pochopitelně bylo legitimní, tak jako bylo legitimní vzepřít se nacismu. Když člověk srovnatelnost těch systémů uzná, pak musí srovnávat i činnost odboje proti nim. Mašínové se nerozhodli, že budou jen tak zabíjet, byli k tomu de facto donuceni. Že se při své činnosti dopustili věcí, které člověk nedokáže akceptovat je smutné a nezapadá to obrazu "hrdinů bez poskvrny", který si společnost vždycky přeje. Zároveň to jejich základní právo na odpor ani zrůdnost režimu ani trochu neumenšuje. |
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||