Zdeněk Lukeš architekt

"Ano, bylo to přesně tak", psal mi tehdy Štecha esemesku z nemocnice, kde pravidelně poslouchával - tak jako doma - vysílání BBC.

Netušil jsem tehdy, že je to jeho poslední zpráva. Pavel Štecha zemřel včera po dlouhé nemoci ve věku pouhých 59 let. S tou nemocí se doslova rval po několik let.

Jaksi odmítl vzít diagnózu na vědomí a my - jeho přátelé, jsme přijímali s určitými rozpaky jeho plány na vysilující túry na kole nebo na běžkách, zvlášť, když jsme viděli, jak je potom vyčerpaný. Ale byla to jakási jeho forma boje, kterou jsme svým způsobem obdivovali.

Ještě jedna věc byla, alespoň u nás, neobvyklá. Pavel Štecha se nebál o své nemoci - leukémii - mluvit, nebylo to žádné tabu a často tím přiváděl lidi do rozpaků.

Poznali jsme se před mnoha lety. Vídali jsme se na akcích, pořádaných projektanty z okruhu libereckého SIALu architekta Karla Hubáčka. Léta jsme spolupracovali na dokumentování moderní architektury. Bylo to jeho druhé téma - tím prvním byly dnes už legendární cykly, zachycující bez příkras dobu normalizace.

Díky Pavlovi vznikly nádherné cykly fotek pražských secesních a kubistických enkláv, které vycházely v časopise Umění a řemesla a jeho zásluhou se k fotografování architektury podařilo získat i několik jeho žáků s FAMU, kterým jsme společně zadávali dokumentace ohrožených staveb.

Kvalitní moderní architekturu Pavel Štecha miloval a dokázal ji zachytit tak, že vystihl její charakter. Potkali jsme se pak znovu v bouřlivých listopadových dnech roku 1989 v Laterně magice, kde naopak zachytil elektrizující atmosféru té doby.

A pak na Pražském hradě, kde vznikaly cykly věnované dílu Josipa Plečnika. I tady byl Štecha neobyčejně pečlivý - jeden záběr hledal často celé hodiny a pokud nebyl s výsledkem spokojen, vracel se znovu, vláčeje s sebou složitou techniku - světla, stativy, aparáty a kabely.

V posledních letech se na Hrad znovu vrátil, neboť si vymyslel krásné téma: dokumentoval jednotlivé stavební prvky - okna, dveře, kašny nebo schodiště, které komponoval do jednotlivých sešitů.

Ocitaly se tu vedle sebe detaily nejvznešenější - jako mozaikové okno v katedrále - i zcela nenápadné, jako je třeba vikýř domečku ve Zlaté uličce. Tento cyklus bohužel zůstal nedokončen.

A teď tu sedím za stolem a kolem sebe mám znovu Štechovy fotografie. Přinesla je mladá badatelka z Uměleckoprůmyslového muzea, protože je objevila někde v depozitáři, aniž by věděla, kam je zařadit.

Je mi smutno a útěchou mi snad může být jen fakt, že Pavlova práce mne bude doprovázet dál, rád bych totiž oživil jeden projekt, který jsme společně připravovali v létě roku 1989...