Zdeněk Lukeš historik architektury

V osobním vlaku jsem zase zaujímal místo na zadní plošině posledního vagónu a - opřen o zábradlí - sledoval zužující se perspektivu kolejí. To je už jen nostalgická vzpomínka, parní lokomotivy zmizely, vlaky se zadní plošinkou také.

Rád taky vzpomínám na cesty motoráčkem z Opavy do Hradce nad Moravicí, kam se dalo dojet na lístek za 1.- Kčs.

K atmosféře vlakového cestování patří také prostor nádraží s neodmyslitelným pachem sazí, moči, piva a dehtu. V létě se tu mísil se suchou vůní vadnoucích pelargónií, zavěšených v květináčích pod střechou perónu.

Snad nejvíc mne fascinovaly staré nepoužívané koleje. Často byly tak zarostlé, že jejich existenci prozrazovaly jen výhybky a oprýskaný modrý kosočtverec v místech, kde definitivně končily v trsech kopřiv.

Na opavském nádraží, odkud už trať dále nevedla, jsme se chodívali dívat na kamenný násep, do nějž kdysi vjel v plné rychlosti vlak, který zoufalý strojvůdce nedokázal včas ubrzdit.

Teď už usedám do vlaku jen zřídka. Nyní jsem ale projížděl po letech opět trasu svého dětství a tak jsem byl zvědavý na změny. Vlastně jich mnoho nebylo: někde se objevily nové peróny a beton, sklo a ocel nahradily dřevěné přístřešky na litinových sloupcích.

V expresu jsem seděl v pohodlných eurovagónech, ale výhled z oken vlaku mne vrátil do dávných let: bezprostřední okolí trati plné náletové zeleně, starých polorozpadlých domků, skladišť a neidentifikovatelných barabizen, na odstavných kolejích rezavé vagóny a umaštěné drezíny…

Pravda, byly tu i vzorně upravené nové úseky, které již připomínaly tratě v západní Evropě. Ale příjezd do Prahy byl mimořádně tristní - hory odpadků, špína až neuvěřitelná a na konci té anabáze koncentrovaná deprese v tzv. nové nádražní hale, kam odskok na pánské záchodky znamenal značnou dávku odvahy.

A takový smutný byl konec cesty, která započala tak slibně na čistém slezském nádražíčku s půvabnou výpravčí v modrém šik svetříku a s červenou čepicí nasazenou s mimořádnou grácií…