BBCCzech

Podobně jako řada jiných oborů byla i česká architektura v 70. a 80. letech do značné míry odříznuta od dění v západní Evropě. Jak dalece tato vynucená izolace ovlivnila současný stav oboru?

Mohou se čeští architekti ve své invenci a schopnosti dotáhnout představy do výsledných budov už srovnávat se svými západoevropskými kolegy?

Výstava v pražské Fragnerově galerii ukazuje čtyři desítky nejlepších staveb z posledních dvou ročníků Evropské ceny za architekturu.

Ta je bienálním oceněním udělovaným Evropskou komisí a Nadací Miese van der Rohe v Barceloně.

Souběžně s touto kolekcí nabídla kurátorka výstavy, architektka Irena Fialová, soubor prácí, které byly do soutěže dosud nominovány za Českou republiku.

Podle Fialové ze srovnání Česka a zbytku kontinentu vycházejí čeští architekti dobře: "Kvalita návrhů je naprosto srovnatelná. V řemeslu a nápadech nevidím vůbec žádný rozdíl."

Česká architektura musela dohánět handicap, který nabrala před rokem 1989.

Na to, v čem zpoždění za Evropou spočívalo, odpovídá doktorka Jana Tichá, šéfredaktorka architektonického vydavatelství Zlatý řez, které je i pořadatelem výstavy ve Fragnerově galerii:

"Nebyl kontakt s nejnovějšími myšlenkami a nejnovějšími trendy, které byly aktuální v západoevropské architektuře."

"Problém byl ale také v materiálních předpokladech, tedy v nedostatku kontaktu se stavební výrobou a stavebním průmyslem."

Čeští architekti se soutěže o Evropskou cenu architektury účastní od roku 1979, z 29 dosud nominovaných prací byly čtyři oceněny ve finále soutěže.

Jedním z těchto projektů je stavba paláce Euro v dolní části pražského Václavského náměstí.

Spoluautor budovy, architekt Richard Doležal, se narodil v Ostravě, architekturu ovšem už vystudoval v Curychu a svůj pracovní čas stále dělí mezi kanceláře v Praze a v Bernu.

"V architektuře, podobně jako v jiném umění, má omezení také pozitivní smysl, udržuje se určitá jednota. Mohou vznikat velice zajímavé a slušné věci. V době normalizace vznikla řada budov, které jsou neprávem zavrhovány."

Konkrétně má architekt Doležal na mysli budovu bývalého Federálního shromáždění v Praze či Novou scénu Národního divadla, kterou Pražané pejorativně přezdívali "televize".

V čem se naopak shodnou všichni architekti, je fakt, že jejich práce zavisí na investorovi - tedy na tom, kdo si stavbu objednává a platí.

A tady už rozdíly mezi českou a západoevropskou praxí, jak upozorňuje architektka Irena Fialová, existují značné:

"Vidím handicap v tom, že u nás nejsou investoři takových věcí, které vidíme na této výstavě. Tyto projekty jsou z velké části zadávány městy."

Výstava ve Fragnerově galerii skutečně dokazuje, že veřejné zákazky jsou v západní Evropě na počátku celé řady velkorysých, odvážných architektonických projektů.

Příkladem budiž vítězná stavba posledního ročníku Ceny Evropské unie, tramvajový terminál ve Štrasburku oo architektky iráckého původu Zahy Hadid.

Situaci v Česku a v západní Evropě srovnává architekt Richard Doležal: "Na Západě jsme zvyklí účastnit se veřejných soutěží zadávaných státem, městy, obcemi, regiony. To je věc, která se zde nekoná, a když už se koná, nevede k realizaci."

Podle Doležala se například ve Švýcarsku nabízí veřejné zakázky vhodné pole působnosti zejména pro mladé, začínající architekty.

A proč tomu tak je? Jde o jen o peníze, nebo úředníci ještě ani nepřemýšlejí o tom, že by mohly veřejný prostor zabydlet dobrou architekturou? Jak tvrdí architekt Doležal, pravda je obojí:

"Myslím si, že české stavební úřady jsou úřady čistě povolujícími. Stavební úřad v dobře fungujících západních demokraciích pracuje tak, že jednak povoluje a zároveň se stará o veřejné investice."

"Sedí tam lidé, kteří to umí. Tady nesedí ten správný člověk, který by dokázal investici umístit v tom smyslu, že by mu bylo od začátku jasné - máme takový a takový stavební program, chceme to a to, hledáme na to projekt," dodává Richard Doležal.