Tereza Brdečková filmová kritička a spisovatelka

Americký autor se zamýšlí nad Kapitálem i dalšími díly a vysvětluje, že marxismus byl zneužit diktátorskými režimy, ale že platí dodnes a navíc by se Marxova teorie v současném světě sužovaném rostoucí propastí mezi bohatými a chudými mohla osvědčit.

Marxova teorie dnes zajímá odborníky na uiverzitách. Dokonce i ti, kdo jsou proti se často usmějí: ano, marxismus je chytřejší než marxisté. "Nepřemýšlejte o Marxovi, myslete s Marxem!" vyzývá autor knihy na obálce.

Padla na mne únava. V Ottově naučném slovníku vydaném u nás koncem dvacátých let je marxismus charakterizován jako překonané východisko. Čtyřicet let dokazovala totéž ztracená existence nás, pokusných králíků z východního bloku.

Nikdo ve světě dnes nemá zájem na tom usvědčovat komunisty ze lží, zločinů a zastrašování

Na FAMU jsme skládali z marxismu státnice, u nichž podřimovali rudí pedagogové, kteří tomu všemu věřili stejně tak málo jako my, jelikož v tom také žili.

Když konečně padla železná opona, a když pak ekonomické zhroucení Jugoslávie doložilo defnitivně, že marxismus jakožto ekonomická koncepce selhává bez ohledu na inteligenci a dobré úmysly, zdálo se být jasné, že Marx patří do starého železa.

A teď se dozvídám, že tohle strašidlo znovu obchází nejen Evropou, ale i Amerikou. Nejsem sice dost na výši abych mohla fundovaně vyvracet všechny Marxovy argumenty, ale vůbec se mi nelíbí, že životní zkušenost stamilionů lidí váží méně než univerzitní a kavárenské teorie salonních komunistů a revolucionářů.

Pochopitelně, že byl marxismus dobrý jen diktátorským režimům. Umí si snad někdo představit, že by třeba plánované hospodářství nařídil demokraticky zvolený parlament?

Právě proto mi nejde ani tak o marxismus, jako o komunisty, jelikož bez komunistů by marxismus zůstal sirotkem. "Evropu ano, ale ne tuhle," hlásaly volební plakáty francouzské KS.

Zarážející je, že lidé jsou nepoučitelní a že ani ta nejděsivější historická zkušenost druhé půle dvacátého století nebyla zřejmě k ničemu.

Každý týden dostáváme z domova i ze světa důkazy o tom že komunisté se nevzdávají a čekají na příležitost. Ale nechceme o tom nic vědět. Leckomu to nevadí, protože se za komunistů neměl špatně, další to nezajímá, a ti, kteří jsou proti, tu hrozbu neberou vážně prostě proto, že chtějí normálně žít.

Děsit se komunistů je podobné, jako bát se ozonové díry, globálního oteplení nebo atomového útoku teroristů. Člověk má dojem, že k tomu snad, dá pánbůh nedojde, a že se navíc proti tomu nedá dělat skoro nic a situace se má řešit, teprve když nastane.

Faktem ale je, že jsme nechali komunisty vyrůst a přestala to být legrace. Jejich vykročení z politického ghetta je dnes vpodstatě nevyhnutelné. Osmnáct procent volebních preferencí, navzdory tomu, že podle ústavy byl komunistický režim zločinný.

Výhrůžky a zastrašování bývalých politických vězňů, o nichž veřejnost nechce nic vědět. Anonymní antisemitské útoky na Barboru Hrzánovou, která jako hrdinka hry Hrdý Budžes říká, že komunisté jsou svině, jen se to nesmí říkat nahlas, a která měla odvahu opakovat sama za sebe totéž, když přejímala cenu Thálie.

Putinovo utahování šroubů v Rusku. A znovu a znovu opakovaná tvrzení západních levicových kruhů: Vy přece nemůžete vědět, co je socialismus. To, co jste žili, nemělo s komunismem nic společného. Nepovedlo se to, zkusme to znovu, Marx žije.

Potíž je v tom, že dnes nikdo v Evropě a ve světě vůbec nemá zájem na tom usvědčovat komunisty ze lží, zločinů, zastrašování a útoků. Těžiště evropského i světového dění je prostě jinde. Komunisté to vědí a čas hraje pro ně.