Jiří Peňás literární kritik

Zároveň mne zaráží, že snad neznám ve svém blízkém okolí nikoho, kdo by členem nějaké politické strany byl, pominu-li pár příbuzných, nějaké ty strýce, kteří byli kdysi v KSČ - a možná tam jsou dodnes.

To, že nikoho neznám, samozřejmě mnoho neznamená, podobně tak jsem se totiž, pokud vím, osobně nesetkal s žádným bankovním lupičem, natož třeba vrahem. Ba ani žádnou prostitutku jsem nepoznal jinak než jen velmi velmi krátce a povrchně - a to ještě ani nebylo v Čechách.

Lze jistě říci, že kriminální živly jsou nedílnou součástí našeho světa, ale mám přitom pocit, že se o nich dozvídáme víc, než odpovídá jejich skutečnému vlivu na náš život.

Za současného stavu politického života vůbec není zaručené, že člověk-občan, jenž se o obec zajímá, nestává se idiotem Jiří Peňás

Já například jsem nikdy nebyl obětí loupežného přepadení, ani se mne asi nikdo nesnažil zavraždit, což člověk zas tak lehce nepozná, nebyl-li úmysl doveden do konce.

O přítomnosti zločinců a jejich usilovném konání se vlastně přesvědčujeme způsobem, který nemá ani tak co dělat s jejich činy, jako spíš s předvídáním jejich případných sklonů. To se projevuje tak, že jsou zavřené kostely, i když je jistě víc těch, kteří by tam žádnou sošku nikdy neukradli.

Nebo že vás může pokousat pes u vrat, přestože se jen tak procházíte a zaujaly vás macešky, nikoli tranzistor v okně nebo kalhoty na šňůře.

Lidé jsou podezíraví a dají si velký pozor, než si nechají někým pohlídat na nádraží baťoh, a to nikoli proto, že by všichni byli zloději, ale proto, že jím je každý dejme tomu tisící. A ten rozhoduje.

Musel bych dlouho přemýšlet, zda jsem někdy vědomě páchal trestnou činnost, pokud tím nemyslím nesmělé pokusy o rozvracení republiky v mládí.

Od změny režimu jsem byl policií popotahován jen dvakrát, poprvé když jsme s přáteli natřeli červenou barvou výkladní skříň Aeroflotu, čímž jsme chtěli protestovat proti ruskému imperialismu. A podruhé, když jsem se na kole střetl se stojícím automobilem tak agresivně, že to odneslo jeho zadní sklo.

Byl-li jsem okrádán, pak spíš jaksi jemně a s citem, zřejmě i za své aktivní spoluúčasti. Například v jedné restauraci jsem si připadal zcela nehorázně okrádán, ale počínání onoho pingla mi bylo tak trapné, že jsem raději spolupracoval.

Vinou společenských ohledů jsem se ovšem zapojil do světa zločinu, jenomže člověk nemůže žít v autarkii, tedy v blažené uzavřenosti, neboť je definován jako tvor společenský. V opačném případě je idiotem, jak Řekové označovali ty, kteří se nezajímali o činnost polis.

Tuto antickou definici je však zřejmě nutné zpochybnit. Za současného stavu politického života vůbec není zaručené, že člověk-občan, jenž se o obec zajímá, nestává se idiotem, ať již svou vlastní zásluhou, nebo za přispění těch, kteří idioty využívají. Obyčejně obě možnosti splývají.

Nesmrtelný Lenin provedl syntézu a nazval takové tvory "užitečnými idioty", což se mi dosud jeví, jako nejlepší definice uvědomělého občana.

Takový občan chodí pravidelně volit, ale ono ho to nenaplňuje nějakým uspokojením, nýbrž pocitem trapnosti a sklíčenosti za ty, kterým je to zcela ukradené.

Vyrovnává se pak těžce a traumaticky s něčím, co vlastně neměl šanci ovlivnit, přestože se toho jaksi aktivně - tím, že šel k volbám - účastnil.

Je to podobné, jako když okrádaný trpí pocitem viny, že umožnil zloději chovat se nemravně. Takový člověk se pak dostává do rozporů, jež v těžších případech mohou vést až k poruchám osobnosti a ke snížení intelektu.