Petr Fischer analytik BBC

Formálně se Grossovi podařilo dosáhnout svého - má více méně jistých 101 hlasů, což stačí nejen jemu, ale i prezidentovi Václavu Klausovi, který zřejmě Grosse opravdu vyzve k tomu, aby vládu sestavil.

To hlavní ale nejmladšího adepta na funkci českého premiéra v dějinách ještě čeká.

Bude muset najít cestu, jak proplout mezi Scyllou ideologických požadavků vlastních spolustraníků a Charibdou koaličníků, kterou s neopakovatelnou výmluvností symbolizuje obrýlená opálená tvář lidoveckého předsedy Miroslava Kalouska.

Miroslav Kalousek narozdíl od jiných politiků umí hledat kompromisy, má však jeden výslovný limit - nová vláda musí mít proreformní hospodářský program Petr Fischer

Gross je na první pohled ve stejné situaci jako Vladimír Špidla v červnu roku 2002, i on tenkrát řešil dilema plavce Odyssea.

Ve skutečnosti je na tom Stanislav Gross mnohem hůř, přestože se to vzhledem k ostentativně otevřeným zadním vrátkům směrem ke komunistům může jevit opačně.

Grossovi nebude stačit jeho silná zbraň, tedy zručná komunikace, která, jak řekl po návštěvě u Miloše Zemana, "sama o sobě mnohdy může přinést vzájemné pochopení".

Nespokojenci v sociální demokracii chtějí víc, chtějí viditelné programové kroky ve smyslu "návratu ke kořenům", jakousi úlitbu sociálnědemokratickému bohu, kterého podle nich Špidla neodpustitelně zneuctil.

Je to nutnost, bez níž se Gross neobejde, což sám moc dobře ví. Zbývá vyřešit dvě otázky - jak velká oběť bude salonním levičákům v kabátech z minulého století stačit, a kolik mu v tomto směru dovolí chápající partner Miroslav Kalousek.

O lidovcích se tvrdí, že budou v každé další příští vládě, ale teď jsou v situaci, kdy to za každou cenu nemají zapotřebí.

Jejich preference jsou stálé, krok socialistů směrem ke Grebeníčkovi by sociální demokraty přišel v příštích volbách hodně draho, navíc to narozdíl od krize v roce 1997 nebyli lidovci, kdo způsobil krach vlády.

Kalousek jako dobrý politický stratég ale zároveň ví, a rád to v nezávazných diskusích opakuje, že když se vystaví do autu, přijde o to hlavní - totiž o moc cokoliv podstatnějšího prosadit a ovlivnit.

Odtud také pramení Grossův optimismus, že s Kalouskem nakonec přijdou na to, jak to udělat, aby se obě strany dostatečně najedly a přitom koalice zůstala celá. Němcova Unie svobody, jak oba asi správně předpokládají, se nakonec vždycky ráda přidá.

Miroslav Kalousek je jeden z mála českých politiků, protože narozdíl od jiných umí hledat kompromisy, má však jeden výslovný limit - nová vláda musí mít proreformní hospodářský program. Jenže právě tento záměr je v ostrém kontrastu s Grossovou nutnosti uspokojit stranického boha.

Největší pretendent na českého premiéra jen těžko může dát každému, co jeho jest, i kdyby si coby doktor práv připomněl dialektiku z dílny Georga Wilhelma Friedricha Hegela. Ledaže by Miroslav Kalousek přistoupil na to, že v pečlivě připraveném rétorickém cvičení vysvětlí, proč je občas dobré být za mluvku a slevit z požadavků.

Komunisté se v dnešní komplikované době hodí jako klacek každému. Ze všech stran. Když Gross, proč ne z opačného směru Kalousek.