Viktor Šlajchrt literární kritik a redaktor časopisu Respekt

Smysl míče a branky jsem si celkem snadno odvodil z freudovské psychoanalýzy a chápal jsem i zvláštní estetiku pestrých figurálních proměn na zelené trávě. Dokázal jsem ocenit i to, že na rozdíl od filmů či divadelních inscenací je každé utkání neopakovatelné.

Jenže naslouchat dlouhé hodiny v nějaké stolní společnosti fanouškům fotbalu bylo nad mé síly. Také bych rád dal něco k dobru, třeba o svých nejnovějších literárních zážitcích, jenže mne vychutnavači penalt, hlaviček a gólů nikdy nepustili ke slovu.

Na rubu všeobecného nadšení se asi vždycky najde pár skeptických antifanoušků. Možná to je dokonce i nějaká evoluční zákonitost, aby někdo přežil, doženou-li chabé výsledky všechny nadšence k hromadné sebevraždě.

Příběh naší účasti na klání v Portugalsku je strhující, a to i pro sportem nedotčeného milovníka literatury Viktor Šlajchrt

Neschopnost spoluprožívat se svými bližními cosi podstatného vyvolává v člověku pocit nejasné viny a odcizeni. Jde o fenomény, o nichž se u nás nejvíc hovořilo v souvislosti s Franzem Kafkou.

Významná část jeho vykladačů soudí, že se Kafkovi typičtí hrdinové provinili v prvé řadě nedostatečným zájmem o lidské společenství. Bankovní prokurista Josef K. z Procesu si žil poklidně a nevýbojně v relativním pohodlí, dokud nebyl jednoho dne zatčen a po roce mučivých nejistot tajně popraven. Až do žalostného konce mu nedošlo, zač je trestán.

Asi by se divil, kdyby se v kafkologických studiích dočetl, že jej dva šantalové kdesi za městem zařízli jako psa jen kvůli tomu, že jeho spoluúčast na radostech a strastech bližních nebyla dostatečně horoucí.

Když mezi bližními propukne fotbalová horečka, vždycky mne zamrazí. Nenápadně se rozhlížím, odkud přijdou dva šantalové s noži. Rád bych se svým společenstvím sdílel radosti i strasti, ale v případě fotbalu mi to prostě nejde, i když z Kafky vím, co mne může potkat.

Teprve letos mi napadlo, že se až tak provinile cítit nemusím. Ona ta chyba nemusela být ve mně, ale také ve fotbalu. O penaltách, hlavičkách a gólech toho ani dnes moc nevím, ovšem příběh naší účasti na klání v Portugalsku je strhující, a to i pro sportem nedotčeného milovníka literatury.

Už jen ti borci, kteří vyhlížejí jako mladí básníci - vždyť by mezi ně docela dobře zapadl sám Mácha, kdyby slezl z petřínského podstavce, navlékl si trenky a šel si začutat. A trenér Brückner by naopak mohl nahradit bronzového Jungmanna ne stejnojmenném náměstí.

Básnicky působí i styl jejích hry, kde šarm a vtip korunují skvělé pointy.

Takovému literárnímu zážitku by snad neublížil ani šťastný konec. Milovníci literatury samozřejmě vědí, že velkým příběhům sluší konce spíš opačné, ale o tom by zatím měli před fanoušky spíš pomlčet.