Miloš Rejchrt evangelický farář

Byl jsem minulý týden u toho, když na jedné pražské střední škole dvacítka absolventů pětiletého distančního studia přebírala maturitní vysvědčení. Někteří z těch studentů a studentek měli kolem padesátky, ale Mareček z nich nebyl nikdo, pero by mohl podat leda Balogh nebo Horvátová.

Studijní obor pro přípravu sociálních pracovníků v prostředí etnických minorit byl na té škole vytvořen pro Romy. Experiment se zdařil, zájem byl veliký a ti, kdo složili přijímací zkoušky, pak pilně studovali a většinou vydrželi náročné studium až do konce.

Jsou chvíle, kdy člověk zjišťuje, že je kantorem docela rád pan ředitel

Byl ten konec svlažovaný slzami, jak to bývá, když se loučí žáci a učitelé, kteří spolu byli tolik let a měli se rádi.

Pan ředitel, také pěkně zjihlý, loučící se už s druhým maturitním ročníkem romských studentů, pronesl jen tak mezi námi:

"Jsou chvíle, kdy člověk zjišťuje, že je kantorem docela rád". Inu, básník měl pravdu, něco překrásného končí, když končí školní rok.

Však dějiny našeho života ani zdaleka netvoří jen politické kolize a krize. Součástí našeho světa není jenom vláda a politické strany, do našeho slovníku nepatří jen nedůvěra, neschopnost, selhání, rozpad - tedy slova, která v poslední době nalétávají z médií do našeho duševního prostoru a devastují jej.

Jsou tu tisíce a statisíce jiných dějů, z nichž se nás některé mají pro nás větší význam než hlasování v parlamentu: například učení ve škole.

Dějí se v našich českých školách úžasné věci: dospělí lidé jsou ochotni zasednout do středoškolských lavic a otevřít se dalšímu vzdělávání, aby napomohli důvěře mezi Romy a gádži.

Malí človíčkové v základních školách se úspěšně učí neztratit se ve světě a učí se také všímat si, že nejsou na světě sami: však dovedou nabídnout místo v tramvaji osobám starším, například mně, v kteréžto dovednosti české děti určitě předstihují své vrstevníky v západnější části Evropské unie.

A co teprve zázraky, které se dějí v Základních uměleckých školách, v těchto pěstebních ústavech tvůrčího přístupu k životu, kde ti malí muzikanti pochopili, co je souhra a v orchestru jim to opravdu ladí!

Největším zázrakem jsou ale učitelé: zůstávají u svého povolání navzdory nesplněným slibům politiků, že nejdůležitější budovou v obci bude škola, nikoli banka. Zůstávají navzdory tomu, že k náročné učitelské práci patří dnes začasté i role napravovatelů toho, co se v nefunkční rodiny neplní či kazí.

Moc se o učitelích nemluví a nepíše, protože nestávkují. Psychotický žák či rodič, který učitele napadl či zabil, sklidí mnohem víc mediální slávy než všichni učitelé, kteří výtečně učí a šíří do společnosti úctu k životu a chuť k pospolitému bytí.

V souvislosti s koncem Špidlovy vlády a přidruženým nesnázemi se ozývají asi oprávněné stesky, že vlastně v české politice scházejí výrazné a důvěryhodné osobnosti. Mezi učiteli a učitelkami jsem jich já potkal hodně, ale raději budu opatrný a neprozradím je.

Takže paní učitelko, a pane učiteli, vám poděkování a lásku a hodně chvil, kdy zjistíte, že jste kantory docela rádi a s politiky byste neměnili. Mějte krásné léto, vždyť "každého dne se něco překrásného počíná", jak praví básník, a dnes začínají prázdniny!