Petruška Šustrová novinářka

Namítala jsem, že je to volební podvod, ale ta osoba vysvětlovala, že v Německu nikdo nic nekontroloval, prostě dostala pozvánku, tak šla volit. Bydlí totiž část roku tady a část roku tam. No, na soud jsem se neobrátila, usoudila jsem, že jeden hlas asi nic moc nezměnil.

Druhý den ráno jsem v polospánku z rozhlasu zaslechla hlas českého prezidenta, který za malou volební účast adresoval Evropské unii nějaké výtky. Neřekla jsem, co mi slina nesla na jazyk. Jednak proto, že se nesluší říkat takové věci hlavě státu, a jednak proto, že by měl byl v rozhlase stejně neslyšel.

Zato jsem začala dumat o tom, proč k těm volbám přišlo tak málo lidí, ač se, jak vím, našel i člověk, který volil dvakrát.

Myšlenka sjednocení kontinentu, jehož státní útvary svedly v průběhu dějin tolik krvavých válek, je nepochybně velká, ba úžasná. Jenže zatím moc nevíme, jak si tu vzdálenou Evropu máme představit Petruška Šustrová

Jestlipak ten člověk vůbec volil pokaždé do stejné frakce? Nevěděla jsem, ale přišlo mi absurdní, že třeba v Německu volil do jedné a v Česku do jiné. Jenže, říkala jsem si, věděl on vůbec, v jakých frakcích čeští a němečtí kandidáti, který dal hlas, sedí?

Volili jsme přece představitele českých stran, nikoli stran evropských. Jistě, v předvolebních debatách byli kandidáti dotazováni, ke které frakci by patřili, kdyby se do Evropského parlamentu dostali, ale pamatují si to lidé?

A vůbec, kolik je asi v Česku voličů, kteří mají o Evropském parlamentu přesnější představy? Obávám se, že jich moc nebude. Proč se ale obtěžovat k urně, nevím-li, k čemu má vlastně moje volba vést?

Připomnělo mi to, že když jsem byla nedávno ve Vratislavi, právě probíhaly doplňovací volby do Senátu. Jeden polský senátor byl jmenován do jakési instituce, a bylo třeba zvolit jeho náhradníka. Účast byla mizivá, nepřišlo ani pět procent voličů. V jednom okrsku dokonce jen dvě procenta.

"Tam zřejmě lidi veřejné dění moc nezajímá," řekla jsem. Ale přátelé, se kterými jsem sledovala televizní zprávy, mě vyvedli z omylu. Právě v té vesnici proběhlo o pouhý týden dřív místní referendum o odvolání či setrvání starosty, a tehdy k urnám přišlo přes šedesát procent voličů.

Jenže Senát je daleko, až ve Varšavě, a lidi zajímá to, co se jich přímo týká.

Obávám se, že s Evropou je to podobné. Volili jsme - tedy necelá třetina z nás volila - poslance, a přitom nevíme, o čem budou rozhodovat. Nevíme ani, k čemu jejich rozhodnutí povedou a jak mohou ovlivnit náš život.

Myšlenka sjednocení kontinentu, jehož státní útvary svedly v průběhu dějin tolik krvavých válek, je nepochybně velká, ba úžasná. Jenže zatím moc nevíme, jak si tu vzdálenou Evropu máme představit.

Proto eurovolby dopadly, jak dopadly - trochu jako málo navštívený průzkum veřejného mínění, v němž ve většině států převážily hlasy pro momentální opozici.

Obávám se, že chceme-li skutečně Evropu bez válek, Evropu spojenou pevnými vnitřními vazbami, budeme muset něco změnit. Jisti si můžeme být jen jedním: úspěch toho nesmírně cenného, epochálního pokusu si vyžádá ještě daleko víc času, než se zdálo.