BBCCzech

Když velká politická strana prohraje volby, přináší to společnosti vždy zajímavou příležitost zjistit, jaká ta strana ve skutečnosti je, čím se udržuje pohromadě, jakou váhu mají persony, které jí buď vedou nebo v ní aspoň hrají důležité role.

Rozbouřené emoce po prohře odhalí nesrovnatelně víc než mezivolební bezvětří, nebo dokonce vítězné tažení.

A to dokonce i v případě sociální demokracie, jež se v tomto směru předvedla ve velmi nepříznivém světle: potvrdila různé osobní nechuti až nenávisti, myšlenkovou nejasnost a absolutní zmatek v krizové chvíli - všech vylezlo na povrch jako láva po sopečném výbuchu zvlášť minulý týden.

V Česku se ujala představa, že pro budoucnost je klíčová otázka, kdo sociální demokraty dál povede. Přitom - vzhledem k nabídce vůdců - to platilo a platí jen velmi omezeně.

Mezi Vladimírem Špidlou a Stanislavem Grossem jsou sice zásadní rozdíly, prakticky v ničem se jeden druhému nepodobají, ale naneštěstí pro sociální demokracii i celou politickou scénu je tu i jedna věc, která je spojuje: oběma schází schopnost postavit stranu na nohy, sjednotit ji nejen dočasně, ale dlouhodobě.

Když si ČSSD zužuje výběr právě na tuto dvojici, jako by si tím sama přivřela dveře k úspěchu - nebo aspoň k přežití - v příštích letech.

Problém Vladimíra Špidly je celkem jasný: jako u řady socialistů se jeho vyhraněné názory dostaly do rozporu s každodenní koaliční vládní praxí. To, co teď dělá, nedokáže navíc přetlumočit v natolik srozumitelné a přitažlivé formě, aby to s ním větší počet běžných straníků dokázal sdílet.

Navíc už u tolika z nich ztratil respekt - zčásti ne vlastní vinou, ale zčásti nekonečnými ústupky svým odpůrcům -, že existuje minimální šance, aby ho získal zpátky.

Špidlova smůla je, že po Milošovi Zemanovi nejen zdědil, ale kdysi taky spoluvybudoval partaj, která si zvykla cokoli tolerovat, pokud jí neklesaly preference.

A naopak: není ochotna na čemkoli trvat a cokoli důsledně hájit, pokud jí to má nějaké preference stát. V důsledku toho vytrvale ztrácí voliče a nezískává nové.

Stanislav Gross je jakýsi Špidlův protipól. Vyhraněné politické myšlení nemá, nebo si alespoň skoro nikdo nepamatuje, že by je byl někde prezentoval. Nemá se s čím dostat do rozporu.

Zato je - jak se opakovaně zdůrazňuje - obratný, šikovný, dovede si lidi zavázat, podřídit atd. Jenomže Gross se takto "osvědčil" jen v prostředí parlamentu a sociálně-demokratických sekretariátů, a to ještě v době, kdy za nic velkého neodpovídal a nic neriskoval, protože riziku se vždycky vyhýbal jako čert kříži.

Co by s ním odpovědnost za vedení strany v těžkých chvílích mohla udělat nikdo netuší. Zřejmě je člověk, který dokáže spory v ČSSD dočasně utlumit. Jelikož ale nepředkládá ideu či koncepci, za níž by se mohli sociální demokraté seřadit, nedá se od něj do budoucna moc slibovat.

Šéf poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek koncem minulého týdne napsal, že "sociální demokracie bojuje o svou pozici silné moderní levicové strany v této zemi a má zde jako soupeře pragmatickou stranu 'komunistického typu'..., jejíž představa rovnosti je živena nostalgií po socialistické minulosti, která byla karikaturou myšlenky sociální spravedlnosti".

To je řečeno poměrně kulantně, ale v zásadě je to pravda: pro ČSSD znamenají největší nebezpečí nereformovaní extrémní komunisté, kteří jí mohou na dlouhou dobu zadusit.

Zdá se ale, že si to jen málokterý sociální demokrat uvědomuje, že pořád převažují ti, kdo vidí ve straně Miroslava Grebeníčka potenciálního spojence. Ti, kdo u minulých voleb jásali, když se ukazovalo, že komunisté mají víc hlasů, než jim dávaly odhady.

Sociální demokrat Lubomír Zaorálek, stejně jako Vladimír Špidla, volá po sjednocení strany nad silným programem.

Otázka je, co si pod takovým programem představuje, když zároveň říká: "moderní sociální demokracie je hledáním cesty, která musí být založena na tom, že demokracie bez sociálního a ekologického rozměru nemůže existovat."

Kdo ale tvrdí opak téhle fráze? V Česku není žádná asociální pravice, ani ODS se tak přece nechová, o křesťanských demokratech nebo upadajících liberálech z Unie svobody - DEU ani nemluvě, ti mají navíc k ekologii podle všeho silnější vztah, než kdy měla ČSSD.

Ještě problematičtější jsou následná Zaorálkova slova: "Žijeme ve světě, který se vymyká kontrole, v němž se kapitál snaží osvobozovat od demokracie a vytváří si své panské strany a falešné elity, aby mu sloužily."

To by zas pro změnu podepsal každý komunista, ale i kdyby ne, tak co si s takovou paušalizující ideologií počít?

Zdá se nejasné, zda kvůli nedostatečnému odstřižení od komunistů vůbec sociální demokracie může jednotící ideu najít. V okolních postsovětských zemích se obdobné strany většinou zrodily na troskách stran komunistických, což mělo alespoň tu výhodu, že komunisté nezískali potřebnou sílu.

V Česku to bylo jiné: vysocí ex-komunističní funkcionáři zmizeli a nižší kádr se přesunul různým dílem do různých stran, ale nejčastěji ke KSČM a nezřídka do sociální demokracie, kam jej nalákal Miloš Zeman.

Výsledek je právě zmíněné nevědomí hrozby, ale naopak tendence spolupracovat nebo eventuelně v případě potřeby mezistranicky pendlovat. Pro řadu členů a příznivců ČSSD jsou nebo začínají být obě strany zaměnitelné.

Další komplikace je, že ČSSD je úplně stejně nacionalisticky vyhraněná jako komunisté a částečně ještě pořád ODS, má stejné sklony ke xenofobii. Další bod, v němž české politické strany vytrvale splývají.

Občanská demokratická strana byla před časem v situaci, kdy nutně potřebovala odejít do opozice, aby se alespoň trochu dala do pořádku. Po ukončení "opozičně-smluvní" spolupráce se socialisty, po odchodu Václava Klause a po nástupu Mirka Topolánka se jí to povedlo jen částečně, ale aspoň něco.

Zdá se, že podobně ozdravnou kůru v opozičních lavicích by sociální demokracii prospěla. Její další existence je v tuto chvíli ohrožená a přitom je v zájmu celé české politiky, aby přežila.

Jak napsal jeden komentátor, představa, že by se u moci střídaly dvě strany, přičemž jedna by byla ODS a druhá KSČM, je poměrně děsivá - zvlášť když existuje důvodná obava, že by k tomu střídání mohlo dojít jenom jednou...

Problematické je, že krize v ČSSD se vyhrotila právě kolem voleb do Evropského parlamentu.

Je jasné, že strana má větší podporu, než jakou měla při mrňavé účasti u eurovoleb, že je pořád ještě minimálně schopná komunistům konkurovat. Ať už ji povede kdokoli, nejpozději v krajských volbách se zřejmě ukáže, že ČSSD je na tom "o dost lépe" než letos v červnu.

Každý v čele to pak bude vydávat za svůj úspěch, což jenom protáhne období stagnace. Vláda, která má čím dál větší problémy s křehkou většinou, bude v podstatě přežívat, v obavách, že pokud udělá jakýkoli zásadnější krok v ekonomice, sociální oblasti atd., různí nespokojenci jí to spočítají.

Zajímavé je, jak stávající politické problémy vnímají čeští voliči. Podle průzkumů veřejného mínění z minulého týdne by si jich většina - podle agentury STEM 64 procent - přála předčasné volby.

Kdyby se je povedlo uspořádat do půl roku, nemuselo by to být vůbec na škodu - mluví se ale o delších termínech, navíc se na nich strany neshodnou, protože zatímco ODS po nich "touží" - to je termín Mirka Topolánka - komunisté i sociální demokraté podobné riziko odmítají.