Pavel Klusák hudební publicista

Už za to dostal pár rozvážně udělovaných cen. Když se ukázalo, že Japonec žijící v USA má cestu do Francie, začali jsme ho přemlouvat k návštěvě. České centrum v Bratislavě podpořilo jeho společné turné s českým kolegou Ivanem Palackým, Česko-japonská společnost zaplatila letenky.

Čekání na šestatřicetiletého muzikanta, který raději melodie nachází v pozapomenutých nahrávkách než skládá, jsem si krátil čtením toho, co o sobě napsal.

"Za svůj dosavadní život," začíná ten text, "jsem strávil celkem dost času cestováním. S příznivým větrem vanu od města k městu, náleží mi lehkovážná povaha bohéma, který může odjet kamkoli, ale i samota toho, kdo nedokáže nikam patřit."

Kamkoli jsem se hnul, bral jsem s sebou kazetový rekordér Aki Onda

"Ne že bych si to kdy přál. Narodil jsem se v Japonsku, ale zkrátka jsem nezapadl do společnosti (fakticky jsem v té zemi nebyl ničím jiným než cizincem) a jestliže jsem jako pokutu zaplatil domovem, kam bych se mohl vracet, nezbylo mi než vydat se hledat místo, kde bych se mohl usadit (časem to pro mě přestalo být podstatné, ale tuláckého instinktu jsem se už jaksi nezbavil).

"Kamkoli jsem se hnul, bral jsem s sebou kazetový rekordér. Byl mi společníkem na cestách. Když jsem natrefil na zvuk, který se mi líbil, stiskl jsem knoflík nahrávání a magnet začal vřezávat paměť do pásku. Jako deník psaný zvukem. Proč jsem to dělal? Dodnes nevím. Snad je to způsob posedlosti."

Při pražském vystoupení v sále NoD má před sebou Onda desítky pásků. Po některých sahá najisto. Používá některé častěji než jiné, ptám se. "Ano. Je to stejné jako se vzpomínkami. Na některé přijde řeč častěji, že?"

Z týchž důvodů nejspíš Aki Onda vpustí do mixu odněkud jen pár vteřin, případně zas a znovu vrací jeden moment, a naopak celé vystoupení po dynamicky vystavěném vrcholu zakončí zvukem moře, přičemž několikaminutový záznam nechá hrát nedotčený.

S diktafony v obou rukou provádí taneční či snad bojové pohyby, hledá pro svou akci rytmus celým tělem. Z pásků se vynořuje šum atmosfér, ruch vzdálených měst, hudebníci zaznamenaní i s okolními zvuky, hlasy nahrané příznačně vzdáleným mikrofonem.

Kazeta dává záznamu jednolitou atmosféru, jako bychom museli obsah fotografie dešifrovat ze šedého rastru, příznačného pro předrevoluční české noviny.

Bylo to zvláštní setkání. Říká se, že hudba spojuje národy: s Japoncem jsme si porozuměli nejen díky jeho skladbám, ale i díky společně sdílené zkušenosti s médiem kazety. My, Češi, jsem mu vyprávěli, že domácí nahrávání bylo jedinou možností, jak mezi sebou šířit zakázaná alba Karla Kryla, Hutky či Pražského výběru.

Že některé nahrávky nám dnes z kompaktů znějí divně, protože v nich postrádáme šum sedmé kopie, případně napůl nezřetelné hlasy pořízené nahrávkou přes mikrofon. A že ta éra poznamenala vědomí národa, který dnes ví své o heslu "kopírování zabíjí hudbu": vždyť sdílet informace, dávat je dál, patřilo k étosu a k taktice přežití té doby.

Aki Onda na oplátku mluvil o hledání diktafonu, který by nejlépe pasoval do jeho dlaně a o tom, že dnešní kazety, jak zjistil, už nejsou tak kvalitní jako dřív: výrobci vědí, že lidé si digitální hudbu pouštějí z jiných médií a přístrojů, kazeta tedy stačí na jakési domácí projekty.

Donesli jsme Ondovi nějakou hudbu od Plastiků a Bittové. Poděkoval a ptal se, jestli nemáme spíš nějaké staré kazety. Nahrál si v pražských a brněnských ulicích ruch chodců, kostelní zvony a počítání od jedné do deseti.

Odvezl si je s sebou a nám, kteří jsme tu zůstali, tu nechal svou poslední desku Bon voyage!, Šťastnou cestu. Je zvláštní, že člověk, který nám ukázal paměť z nového úhlu, se sám tím okamžikem začal měnit ve vzpomínku.