Zdeněk Lukeš historik architektury

Odolával jsem, protože nemám rád organizované ježdění, raději si tak bloumávám na kole sám a vůbec - dávám přednost pomalé jízdě, během níž si prohlížím domy nebo krajinu. Do kopců pak nejraději jdu pěšky a kolo vedu.

Nakonec jsem jednou slíbil, že přijedu a tak jsem ve tři hodiny vstal a celý rozespalý projel mrazivou nocí z Letné přes řeku až k Národnímu muzeu, k soše sv. Václava, kde měl být sraz. Na místě jsem byl zřejmě první, protože široko daleko se žádný další cyklista nenacházel.

Klepaje se zimou, jal jsem se tedy čekat, proklínaje opozdilce. Přitom jsem s úžasem sledoval čilý ruch a tepot noční Prahy.

Štecha sliboval projížďku sladce spícím městem a místo toho to na Václaváku vypadalo, jako by ani nebylo k ránu - z nočních barů se valili podroušení turisté, kolem nich se motaly prostitutky, z otevřených dveří taxíků řvala hudba z autorádií…

Teprve po dvaceti minutách marného čekání jsem zjistil, že jsem si spletl termín a noční projížďka Prahou se uskuteční až za týden. Tak jsem nasedl na kolo a vydal se na cestu sám. A stálo to za to.

V uličkách Starého Města už byl klid, na Karlově mostě jsem byl v pět ráno sám samotinký, jen kos zpíval svou píseň na hlavě svatého Františka Borgiáše. Začalo svítat a já pomalu vyjížděl Myší dírou na Letnou.

Za týden už jsem cestu neopakoval, ale příští rok jsem opět přijel ke sv. Václavu. Tentokrát v řádném termínu. Sjelo se nás asi čtyřicet a v zápětí jsme vyrazili nočním městem - nahoru na Vinohrady, dolů na Žižkov, zase nahoru do Karlína a ještě výš na Vítkov a opět dolů do Holešovic a Tróje.

Zdatní sportovci kolem mne svištěli takovým tempem, že jsem sotva stačil. Naštěstí jsem měl za úkol ostatním čas od času představit nějakou zajímavou stavbu na trase, takže jsem si mohl aspoň na chvíli vydechnout.

Nejaktivnější byla malá dítka, která stačila během zastávky ještě několikrát vyjet schody v okolí.

Putování jsem pak zbaběle vzdal na Pražském hradě, kde mne navíc na přechodu málem porazil agresivní taxíkář. Ještě zastavil, aby mi vynadal, když jsem mu zahrozil, jenže to neměl dělat: ostatní cyklisté ho ve vteřině obkroužili a tvářili se tak hrozivě, že raději šlápl na plyn a rychle ujel.

Noční jízdy Prahou na kole nicméně doporučuji. Ostatně, lze je pořádat organizovaně, nebo se vydat na sólovou jízdu. Já si vyzkoušel obojí a takový východ slunce z Letné opravdu stojí za to...