|
Zemřel Jacek Kuroň | ||||||||||||||||||||||||||||||||
Povolání novinářky s sebou pro mne nese jednu povinnost, která je příjemná i nepříjemná zároveň. Když zemře nějaký významný člověk, kterého jsem dobře znala nebo o kterém hodně vím, píšu obvykle nekrolog. Někdy je to velmi těžké: člověk se dozví o smrti někoho blízkého, a místo aby zalezl do kouta a smutně vzpomínal, musí sednout k počítači a činit se, aby stihl dodat text včas do zítřejších novin. Jindy to tak bolestné není, ale určitou pachuť pociťuji pokaždé - jako bychom byli hyeny, které okamžitě zareagují na lidskou smrt. Pomáhám si z toho pocitu, který mi rozhodně nepřidává na náladě, tím, že si říkám: aspoň mám příležitost o tom člověku napsat něco, co jiní nenapíší, přemýšlet o něm jinak než obvykle, uvědomit si na jeho životě věci, které mohou být inspirativní pro můj život i pro ostatní lidi. Podobně tomu bylo i s úmrtím polského disidenta a politika Jacka Kuroně. Osobně jsem se s ním nesetkala, a přece to byl člověk, který měl v mém světě pevné místo. Na dálku jsem ho znala od konce šedesátých let, kdy jsem četla Otevřený dopis, který Kuroň společně s Karolem Modzelewským adresoval Polské sjednocené dělnické straně, a za který si odseděl tři roky. S tichým závanem závisti - nikoli však nepřejícnosti - jsem sledovala jeho činnost ve slavném KOR-u, Výboru na obranu dělníků a držela jsem palce odborářské Solidaritě. Podobně jako řada mých přátel jsem smutně poslouchala, jak v Polsku 13. prosince 1981 generál Jaruzelski nastolil stanné právo a jak byla internována většina vedení Solidarity. Internován byl i Jacek Kuroń, který patřil k poradcům Lecha Walesy. Oceňovali jsme, když Kuroň a další čerstvě zvolení poslanci Solidarity navštívili v létě 1989 na Hrádečku Václava Havla: nezapomínat na přátele v nouzi jsem totiž vždycky pokládala za jednu z nadmíru důležitých ctností. Když jsem se ve čtvrtek 17. června dozvěděla, že Jacek Kuroň zemřel, bylo mi to pochopitelně velmi líto. Lišili jsme se v politických postojích, protože na rozdíl od něj nemám socialistické smýšlení. Nikdy však neztratil mou úctu, obdiv a sympatie, které získal v době, kdy jsme se každý na své straně československo-polských hranic snažili vzdorovat komunistické moci. Politik totiž pro mne není jen souhrn postojů a hesel, nýbrž člověk, kterého si potřebuji vážit. Abych mohla kterémukoli politikovi dát svůj hlas, musím být přesvědčena, že nekrade a nepodvádí, a že to, co hlásá, nejsou jen slova, za kterými je prázdnota. Takových politiků vidím na veřejné scéně čím dál méně. Za důvěryhodným politikem musím vidět také nějaké činy, kdežto jeho obratnost v proplouvání stranickými sekretariáty, která ho vynese na kandidátku, je pro mne spíš odstrašující. Já vím, komunismus je za námi, jeho odpůrci, kteří prokázali odhodlanost a statečnost, stárnou a umírají, a přichází nová generace. Ale slušnost a poctivost člověk jistě může prokázat i v demokratických poměrech. Možná je v tom kus naivity nebo nostalgie, ale přece jen: velice bych si přála, aby v každém parlamentě a v každé vládě sedělo aspoň několik politiků, kteří by se nedali koupit ani zlomit. Politiků, kteří by se lidsky mohli rovnat Jacku Kuroňovi. |
| ||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||