Petr Fischer analytik BBC

Není to nic překvapivého, odhady volebních výsledků avizovaly, že sociální demokracie utrpí porážku nejen od ODS, ale i od komunistů, a že další vládní strana Unie svobody se do Evropského parlamentu vůbec nedostane.

Překvapivá byla jen mimořádně nízký volební zisk ČSSD, který urychlil procesy, jež se daly očekávat.

K odchodu Vladimíra Špidly z čela sociální demokracie se schyluje už dlouho.

Poslanecký klub ho kritizuje za špatnou komunikaci, straníci v okresech zase říkají, že Špidla zradil volební program a nestará se o sociální jistoty občanů, což nahrává komunistům.

Otázkou ovšem je, zda se Stanislavem Grossem bude straně lépe, nikoho jiného totiž ČSSD momentálně na post předsedy nemá.

Stanislav Gross se dobře vyzná ve vnitrostranické struktuře, umí vyjednávat, vyzná se v politické strategii, ale o programu toho mnoho nenamluví.

Aby uspokojil stranické kritiky, mohl by se Gross vrátit k programu budování velkého sociální státu, který bude žít z velké míry daňové solidarity, jak dva roky radí Miloš Zeman.

Nástup komunistů by to mohlo zabrzdit, ale státní pokladně by to nic dobrého nepřineslo.

A právě ekonomická omezení, která ještě umocnil vstup do Evropské unie a definitivní napojení na globální hospodářství, jsou největší překážkou plánu ČSSD na návrat do starých dobrých časů.

Nic takového se opakovat nebude, sociální demokracie v celé Evropě se musejí vyrovnávat s tím, že starý sociální stát je finančně neudržitelný a musejí vymýšlet, jak ve svém národním, ale i celém evropském prostoru udržet těkavý kapitál a ještě přitom zajistit rozumnou úroveň veřejných služeb, od zdravotnictví po penze.

Špidlova vláda v této oblasti pracovala nesměle, ale šla správným směrem, přičemž zcela pochopitelně narazila na odpor voličů, kteří vždy jen neradi vidí, když jim někdo říká, že do budoucna už se na stát tolik spoléhat nemohou.

Ani Stanislav Gross jako nástupce Vladimíra Špidly se nebude moci dovolit tyto souvislosti přehlížet.

Grossovy programové postoje a vize směřování sociální demokracie v 21. století jsou bohužel nejasné a neznámé

Grossovy programové postoje a vize směřování sociální demokracie v 21. století jsou bohužel nejasné a neznámé.

Stanislav Gross možná bude umět řídit stranu a uspokojit všechny zájmové skupiny unvnitř Lidového domu.

Zda však bude schopen dát sociální demokracii tvář moderní levicové strany, zůstává pochybné.

K tomu, aby někdo mohl být v pětatřiceti letech lídrem pořád ještě nejsilnější vládní strany, nestačí pouze zkušenosti z parlamentního politikaření a ministerstva vnitra.

Lídr musí mít široký rozhled, a ten Stanislavu Grossovi pořád ještě chybí.

Suverénní vítězství ODS v eurovolbách posunulo Česko k předčasným volbám.

Občanští demokraté se ze své výhry snaží vytěžit, co se dá. Nutí vládu k tomu, aby ve sněmovně požádala o důvěru, jako náhradní řešení chystají hlasování o nedůvěře vládě.

K tomu ovšem ODS potřebuje sehnat sto a jeden hlas. Budou-li proti vládě komunisté, chybí ještě tři hlasy.

Shánění hlasů za ODS možná vyřeší samy vládní strany. Unie svobody přišla po volbách o předsedu Petra Mareše, nové vedení možná příští týden navrhne odchod z vlády.

V sociální demokracii zase roste chuť po jednobarevné vládě za podpory komunistů, kteří se ve čtvrtek k této spolupráci aktivně přihlásili.

Mají ale dvě podmínky - premiérem nebude Špidla a vláda bude plnit opravdu levicový program.

Pro ČSSD by taková spolupráce znamenala hned několikeré riziko. Zaprvé by tímto krokem opět posílila legitimitu KSČM coby demokratické strany.

Plnění skutečně levicového programu podle komunistického návrhu by také znamenalo další zastavení všech důležitých reforem, včetně nejnutnější důchodové.

A za třetí: vše, co by vláda udělala pro nižší příjmové skupiny, by si komunisté coby zachránci stability připsali na svůj účet.

K vylepšení pozice sociální demokracie ve společnosti by nic z jmenovaného nepomohlo.

Dobré důvody pro spojení s komunisty nejsou zkrátka k dispozici, snad s výjimkou jediného - pokud lidé v ČSSD chtějí za každou cenu zůstat ještě dva roky u vlády bez ohledu na to, co se bude dít v dalších letech, řešení to je.

Ze všech variant se jako nejčistější řešení jeví předčasné volby, které by ale vzhledem ke komplikované situaci a dalším dvojím volbám na podzim mohly konat nejdříve příští rok, prezident totiž musí volby vypsat 90 dní před jejich konáním.

Na předčasných volbách ČSSD nemůže mít zájem, drtivá porážka z eurovoleb by se mohla opakovat i na úrovni národního parlamentu.

Ať sociální demokraté udělají cokoliv, všechno bude špatně

Sociální demokraté potřebují čas na vylepšení pověsti, alespoň tím, že budou navenek vyjadřovat jednotný postoj, ale zase se potáhnou konflikty ve vládě.

Pozice ČSSD by se tedy dala stručně shrnout slovy: ať sociální demokraté udělají cokoliv, všechno bude špatně.

Tato zacyklenost volby je důsledkem nečekané nedospělosti ČSSD, která se ukázala až po odchodu Miloše Zemana.

Strana nebyla připravena na to, že v jednom volebním období v zájmu republiky musí naplno zariskovat a pokusit se o výrazně reformní kurs, který by jí v příštích volbách odsunul do opozice.

Sociální demokraté si zvykli na moc a nechtěli ji kvůli historickým úkolům, jak důležité úkoly nazývá prezident, pouštět z rukou.

Současná křeč ČSSD je symptomem silné neurózy, kterou vytvořil Miloš Zeman tím, že své spolustraníky živil mýtickým ideálem o věčné moci a morální převaze sociální demokracie, zatímco ve skutečném světě docházelo k prudkým změnám situace.

ČSSD si musí přiznat, že návrat do mýtického dětství není možný, jiná cesta k efektivnímu léčení neurózy a definitivnímu zakotvení v dospělosti nevede.

V evropských volbách o Evropu příliš nešlo, ODS kupříkladu tvrdila, že to bylo referendum o vládě.

Po volbách ale bylo všechno trochu jinak, prohra vlády v referendu podle ODS ukázala i to, že lidé nechtějí naivní proevropskou politiku, kterou provádí tandem Špidla - Svoboda.

Přidal se i prezident Václav Klaus, který soud o poraženém euronaivismu rozšířil rovnou na celou Evropu.

A tak není divu, že Poslanecká sněmovna před summitem v Bruselu zažila tvrdou výměnu názorů na téma evropská ústavní smlouva, na níž ve volební kampani prakticky nedošlo.

Vzdor ostrému tónu se dalo vypozorovat, že v řadě oblastí se pravicová opozice s vládní koalicí shodnou.

V politice, kde se loví hlasy lidu, se ale zdůrazňují rozdíly, a tak stínový ministr zahraničí Jan Zahradil v plénu rovnou prohlásil, že vládní zprávu nemá vůbec cenu probírat.

Předtím ale obvinil vládu z arogance a neschopnosti komunikace, sám se ale moc bavit nechtěl, přestože nakonec, nucen okolnostmi, dodal pár drobných konkrétních poznámek.

Jan Zahradil žádal po kabinetu, aby do Bruselu jel se společnou pozicí vlády a opozice, jak je to ve světě v tak důležitých věcech zahraniční politiky normální.

Není to - možná bohužel - normální. Ale protože Jan Zahradil se zřejmě po příštích volbách skutečně stane šéfem české diplomacie, dá se očekávat, že alespoň v Česku bude shoda časem norma.

Hle - první konkrétní předvolební slib je už na světě.