Tereza Brdečková filmová kritička

Asi po deseti minutách se mě zmocnil důvěrně známý pocit spojený s dávnými časy, téměř s minulým životem.

Trvalo chvilku, než se mi podařilo ho identifikovat. Ano, byl to lehký odpor, nuda a pocit bezmoci, koktejl nálad, který ve mně kdysi probouzela četba Rudého Práva.

Ty noviny, zdálo se mi v tu neděli, straní pravici. Pracují tam desítky novinářů, mnozí jsou vynikající vždycky, jiní aspoň někdy a další podstupují jako reportéři skutečné riziko.

Jenže celkový obraz novin je k uzoufání provinciální a především - není to ani obraz života v této zemi.

Je to jakási změť, která vyhovuje těm, kdo mají moc a peníze, a zakrývá se to tvrzením, že právě tohle chtějí obyčejní lidé, tedy většina.

Ale copak jsou nějací lidé obyčejní? To tvrzení zastírá skutečnost, že čtenář není pokládán za partnera, ale za oběť. V tom bylo Rudé právo stejné.

Čítávala jsem Rudé Právo, ale ne proto, abych poznala nepřítele - kdo ho tehdy neznal? Prostě člověk čte noviny, aby se dozvěděl, zda nevypukla válka, jestli bude dražší benzín, anebo koho zavřeli.

Tuto úlohu Rudé Právo plnilo a stejně tak většina novin dneska. Jde ale spíš o to, jak vypadá ten zbytek.

Prolistovala jsem si tedy nejčtenější ze "seriózních" český deníků - Mladou frontu DNES - ještě jednou.

Pokochala se pohledem na nové fotografie Helenky Vondráčkové a Lucie Bílé, přečetla jsem si názory porotců soutěže Česko hledá Superstar na skoro všechno.

Nakonec jsem si přečetla rozhovor s Janem Rosákem, který nejraději ze všech restaurací má tu svoji vlastní v Mníšku pod Brdy, ne, že by si chtěl dělat reklamu.

Napadlo mne, že taková míra povrchnosti a hlouposti by snad měla být nějak postižitelná. Poté jsem zkoumala, zda náhodou nezuřím proto, že Helence, Jendovi, Lucii a ostatním závidím. Ovšemže ano.

Jak řekl Ringo Star, výhodou na kupě peněz je, že už se nemusíte o peníze starat.

Nakonec ale zvítězil dojem, že ať už závidím nebo ne, já nechci tohle číst. Protože od novin jako je MF Dnes čekám informace, a nikoliv otevřenou podporu nějaké strany a skrytou reklamu z oblasti sportu a showbusinessu.

O zoufalé kvalitě českého tisku se přestalo diskutovat. Změna není na dohled. Tvář českých deníků prý určuje vydavatel a nikdo s tím nehne.

Je ale smutné vidět, kolik novinářů na tuhle hru na nezbytnost komerce přistupuje. Český trh je malý, ale dobývat ho za cenu ztráty důstojnosti není vůči občanovi fér.

Poměr zvídavých a netečných čtenářů je u nás jistě stejný jako v Británii, Francii či Německu, a tam pořád ještě vycházejí chytré a slušné noviny.

Proč máme být trestáni tiskem, který z nás dělá hlupáky? Jen proto, že je nás jen deset milionů? Jestliže je toto zákon trhu, pak to není dobrý zákon.

Často také slyším, že dnešní tvář MF Dnes, Lidových novin, Práva či Deníků Bohemia je prostě taková, jak si to žádá konkurenční boj.

Ovšem žurnalistika je služba veřejnosti, a většina českých novin z tohoto hlediska nestojí za mnoho.

Není to vina trhu, ale konkrétních lidí: vydavatelů, ředitelů a šéfredaktorů, kteří pohrdají vlastními čtenáři a zajímá je pouze moc a peníze.

A novinářů kteří na jejich hru přistupují a tvrdí, že to ve svobodném světě jinak nejde.

Možná to nemůžeme změnit. Ale aspoň bychom se neměli tvářit, že takhle je to normální.

Kdybych totiž měla shrnout svůj nedělní pocit, řekla bych, že jsem se o víkendu při četbě novin cítila zbavena důstojnosti. A to už za nějaký protest stojí.