Petr Fischer analytik BBC

Vláda tvrdí, že za ni může pravicová opozice a částečně i prezident.

Opozice naopak viní vládu, která se podle ní chová arogantně a nechce s nikým diskutovat, natož aby hledala společnou pozici.

Není to nic výjimečného, stačí číst třeba rakouské noviny, obraz nejdůležitější evropské diskuse v posledních letech je tu totožný.

Diskutovat a hledat společnou pozici lze prakticky donekonečna, ale k čemu to bude, když ODS a priori trvá na tom, že žádná ústava vlastně potřeba není, zatímco vláda cítí, že nová společná smlouva bude nakonec pro rozšířenou unii užitečná.

Ani to ale už není tak úplně pravda. Stínový ministr zahraničí Jan Zahradil je sice přesvědčen o tom, že Evropa by mohla fungovat bez ústavy, na základě smlouvy z Nice, ale i on přiznává, že když dohodu přestali blokovat Španělé a Poláci, může si Česko jen těžko dovolit hrát roli jediné brzdy.

Takže, co zůstane po očištění od ideologických nánosů a posledního povolebního nátlaku ODS na stále slabší vládu?

Shoda ve většině důležitých bodů. ODS a vláda shodně prosazují jednoho komisaře pro každou zemi, jednota panuje v oblasti daní, kterou ODS nechce pustit z vlivu národních států, což koalice v pozičním dokumentu k jednáním v Bruselu nijak nepopírá.

Nic na tom nemění ani to, že premiér Vladimír Špidla je mnohem vstřícnější k argumentům Gerharda Schrödera.

Ten požaduje jakýsi daňový koridor pro přímé daně, především podnikové, protože Německo podle něj nemá důvod platit tolik do společné kasy, když si chudší země pomáhají daňovými výhodami na úkor celku.

ODS Schröderův argument naopak využívá jako nejsilnější kladivo na ústavu a vše, co souvisí s hlubší integrací.

Zároveň ale souhlasí se snižováním objemu rozpočtu a přitom všem ještě kritizuje vládu za to, že z Bruselu přijde málo peněz.

Ne vždy se zkrátka podaří myslet konsistentně v celém kontextu.
Nejsilnější opoziční a vládní strana se překrývají i v názoru na sestavování rozpočtu, které by mělo proběhnout za souhlasu všech pětadvaceti zemí.

Ploch překrytí je mnohem více, to nejpodstatnější v čem se ODS a vláda neshodnou, je hlasovací systém.

ODS dokola opakuje, že Česko definicí dvojí většiny ztratí svou sílu z Nice, což je z hlediska prosté matematiky jistě pravda - jde o pár desetin procenta.

Ale v otázce dvojí většiny - kombinace procenta států a procenta počtu obyvatel unie - se dnes už chtějí dohodnout všichni, Česko nemá jinou šanci než přistoupit na jednání v tomto směru.

I to nakonec stínový ministr zahraničí Zahradil uzná, ale za ústupek v hlasech chce patřičné vyvážení.

Je jím český komisař? Zachování práva veta v mnoha oblastech ve srovnání s původním návrhem?

Tak daleko v úvahách ODS zatím nedošla. Rozhodne až výsledek jednání, který - a v tom vládne nejdůležitější shoda - projde zkouškou lidového hlasování.

Jaké doporučení nakonec ODS občanům dá, ale nebude záležet jenom na obsahu.

Své udělá i to, zda v rozhodné době bude lídr české pravice u moci, nebo ne. S odpovědností, z blízka, z přímých jednání s politickou elitou Evropy vypadá vše jinak než z bezpečí lavic ve sněmovně.