Petr Fischer analytik BBC

Dopisy zpochybňující mandát vlády, které občanští demokraté rozeslali na ambasády členských zemí unie, nelze při nejlepší vůli chápat jinak.

Každý jistě pochopí nadšení z výhry, pochopit lze i to, že ODS se už už třese na vládnutí a jen nerada by viděla, aby na konci týdne v Bruselu byla za české asistence schválena první Evropská ústava, protože ji považuje za otevření cesty k evropskému superstátu.

Ale vše má svůj čas a i v politice platí jistá pevná pravidla.

Dopisy ODS rozeslané na ambasády členských zemí unie svědčí o jisté pubertální nedočkavosti, která zejména u konzervativní strany poněkud překvapuje Petr Fischer

Nejsilnější opoziční strana podlehla kouzlu vlastní představy. Byla to ona, která z voleb udělala referendum o Špidlově vládě, a po vítězství si v nakažlivé euforii už jaksi nestihla všimnout, že to žádné referendum nebylo.

ODS zřejmě přehlédla, že ani prohrané Evropské volby de iure nijak nezpochybňují mandát vlády, a to zejména na mezinárodním poli. Fakticky sice vláda, především ČSSD utrpěla tvrdý direkt, nicméně na to se v mezinárodní politice těžko může hrát.

Kdyby ve stylu ODS postupovaly všechny opoziční strany v Evropě, a kdyby se takovéto požadavky měly brát vážně, nepřijely by pozítří do Bruselu ani Němci, Slováci, Britové a s jistým ostychem by se v hlavním městě Belgie objevil i francouzský prezident Jacques Chirac.

Z pohledu ODS by ani jeden z těchto poražených v evropských volbách nemá mandát ke schvalování ústavy.

ODS může argumentovat tím, že porážka české vlády byla narozdíl od francouzské, německé nebo britské mnohonásobně tvrdší. To je sice pravda, nicméně ani to nemění nic na tom, že vláda se volí v parlamentních, nikoli v evropských volbách.

Stínový ministr zahraničí Jan Zahradil přece moc dobře ví, že evropští poslanci nehlasují v unii o tom nejdůležitějším, jejich úkol je jiný, neudávají hlavní strategii, nemají pravomoce mluvit do klíčových rozhodování Evropské rady.

V radě rozhodují vládní lídři, někdy v souladu, jindy v rozporu s opozicí. A ODS zatím žádného takového lídra nemá, protože jí k tomu nikdo nedal mandát.

Karty nebyly znovu rozdány, ve sněmovně pořád platí rozdělení z voleb v roce 2002, i když se židle premiéra povážlivě viklá.

Určité postupné kroky nelze zkrátka přeskakovat ani v politice. Nejprve musí padnout vláda a teprve potom je možné uvažovat o omezování vládního mandátu (ale na jak dlouho se Česko nemá s unii bavit?) nebo jeho nahrazení jiným.

To, že možnost pádu Špidlova týmu je stále pravděpodobnější, ještě neznamená, že tomu tak je. Už od dob antické filozofie platí zásada, že mezi možností a uskutečněním je zásadní, bytostný rozdíl.

ODS jako by chtěla říct, že sama možnost má nejenom ontologickou přednost, ale že je se skutečností vlastně totožná.

Dopisy ODS rozeslané na ambasády členských zemí unie svědčí o jisté pubertální nedočkavosti, která zejména u konzervativní strany poněkud překvapuje.

Stejně jako fakt, že staví na hlavu tradiční pojetí rozdílu mezi realitou a virtualitou, nemluvě o psaných a nepsaných pravidlech demokratické politické hry.