Petr Fischer analytik BBC

Zabrání se možné předvolební manipulaci a lidé už budou mít konečně pokoj od dotěrných dotazů, čísel a ještě dotěrnějších spekulací, které kolem nich novináří rozvinou. Tři dny klidu - zaplať za ně pánbůh!

Poslední dotěrné důvody možná ze všech nejlépe chápou novináři, kteří se v preferenčních číslech musejí přehrabovat, přičemž jsou pochopitelně nuceni dělat dojem, že volební prognostika jako věda byla jejich alma mater.

Jistě se ale najdou i tací, kteří by čísla do poslední chvíle vyžadovali, prostě proto, že čerstvé informace - a čísla, ať už volební nebo jiná bývají těmi nejvděčnějšími zprávami - jsou pohonnou hmotou médií.

A protože média a publikum jsou dnes propojeni těsněji než kdykoliv předtím, našlo by se jistě hodně konzumentů, kteří by čísla na poslední chvíli rádi spotřebovali.

A právě proti této nenasytné touze po nových zprávách je namířen i hlavní argument moratoria.

Je-li tato touha skutečně tak silná, pak je také mnohem pravděpodobnější, že při konzumaci předvolebních čísel budou koncoví uživatelé, tedy voliči, méně opatrní a skočí na návnadu, kterou jim potenciální volební podvodníci naservírují.

V tomto zdánlivě přesvědčivém argumentu se skrývá několikerá nedůvěra.

První v sérii je nedůvěra vůči průzkumným agenturám, podezření, že by některá ze zavedenéných firem přistoupila na volební podvod, neznamená nic jiného, než že se odborníkům na veřejné mínění nedá věřit.

Je tu samozřejmě možnost, že by podvod na zadání, například náhle zvýšení preferencí strany, která ne a ne překročit pětiprocentní klauzuli, mohla udělat jiná, méně známá agentura.

Pak je ovšem otázka, kdo by takové agentuře věřil, kdyby ostatní, s relativně lepší pověstí, ukazovali jiná čísla.

Tím se dostáváme k nedůvěře druhé - nedůvěře ve voliče. Co by se asi mohlo stát, kdyby průzkumy veřejného mínění probíhaly až do posledního dne před volbami? Mohli by voliči názorově otočit jenom proto, že někdo šikovně posune čísla?

Stát se to pochopitelně může, ale týká se to jen taktických voličů a nerozhodnutých, kteří se do poslední chvíle váží, zda jejich hlas náhodou nepřijde vniveč.

Přímočařejší voliči to ale dělat nebudou, protože buď dlouhodobě mají svého favorita, anebo se rozhodují podle momentálních emocí, tedy bez složité analýzy preferencí.

Nerozhodnutí voliči mohou rozhodnout volby, a proto je tu zákon, který jim preventivně bere možnost do poslední chvíle spekulovat a čekat na to, že za ně třeba rozhodne agentura a její čísla.

Ale nebere takový zákon voličům důležitou možnost? A nedělá z nich malé děti, když zakazuje médiím informovat?

A jsme u konce, u nedůvěry třetí - nedůvěry v média. Informování tu najednou zákon chápe doslovně, jako cílené vnášení formy do živé hmoty voličova mozku a emocionálního systému, jindy toto in-fomování, kde se nedá úplně odmyslet od jakékoliv manipulace, politici naopak vyžadují.

Vposledku je právě tato nedůvěra vůči zprostředkování vůbec ta nejvážnější. Zpochybňuje totiž prostředí, v němž se moderní demokracie nutně pohybují, neboť bez otevřeného veřejného prostoru, není žádná demokracie.

Krátkodobá suspenze otevřenosti se možná snese, a během samotné volby je dokonce nutná, ale je důvod k tomu, aby před volbami trvala dlouhé tři dny?