Ondřej Štindl analytik BBC

Jeho vstupy byly tradičně pronášené hlasem signalizujícím, že mluvčí se jen tak tak drží, aby se nad zvráceností americké imperialistické politiky neroztřásl spravedlivým hněvem.

Příležitostně ovšem došlo i na jakýsi reálně socialistický sarkasmus. A právě tehdy Jiří Jambor s železnou pravidelností pronášel svou erbovní větu: "Pan Reagan si zřejmě plete politiku s rodeem."

Tehdejší americký prezident tak byl jednak klasifikován jako honák krav - venkovan, jehož rozhled po světě nesahá dál než k plotu ohraničujícímu pastvinu.

Zároveň se tak dala připomenout prezidentova vazba k Hollywoodu, jeho minulost ne zrovna prvotřídního herce, který teď v Bílém domě přehrává scénář nějaké laciné kovbojky a obsadil se do role hlavního hrdiny - s kolty proklatě nízko, rozhodnutého nejdřív střílet a přemýšlet až potom.

Ronald Reagan oproti tomu představoval politiku, která možná hovoří jednoduchým jazykem, to co si jako prezident předsevzal, ale vůbec snadné nebylo Ondřej Štindl

Ronald Reagan skutečně nebyl příkladem politika intelektuálního a sofistikovaného.

Jeho slavná charakteristika Sovětského svazu jakožto "říše zla", byla chápána jako příklad myšlenkového primitivismu, jaký by si prezident jedné ze supervelmocí neměl dovolit.

Nicméně právě tato jeho slova a jednoduchým způsobem projevované odhodlání zastavit růst sovětského vlivu, mu zajistila stoupence na východní straně někdejší železné opony.

V osmdesátých bylo možno ve společnosti pražských alternativních rockerů vyslechnout vyznání: "Reagan je můj prezident." Jejich američtí vrstevníci by si v tu chvíli asi klepali na čelo.

Politika Ronalda Reagana dost možná neskýtala "náročnému divákovi" žádoucí estetický zážitek, nicméně byla úspěšná. Prezidentova zásluha na přiblížení konce studené války dnes není předmětem sporu a Reaganovi ji přiznávají i někteří z těch, kdo proti jeho politice v osmdesátých letech demonstrovali.

V českém prostředí se k odkazu Ronalda Regana a jeho spojenkyně Margaret Thatcherové se hlásí vlivní politikové - například prezident Václav Klaus a Občanská demokratická strana. Často odkazují především na ekonomickou politiku obou vůdců takzvané "konzervativní revoluce" osmdesátých let.

Především Václav Klaus je často v podobném střetu s intelektuálními kruhy jako její protagonisté, těší se ovšem takové mediální přízni, o níž si Reagan mohl jen nechat zdát.

Ve veřejné diskusi se Václav Klaus podobně jako Reagan občas stylizuje do role obhájce postojů většinově sdílených mimo intelektuální centra, a také životních voleb, jaké byly na základě těch většinových postojů učiněny, možná by se daly najít i další podobnosti.

Českému konzervativismu, respektive té jeho nejvíce viditelné a nejvlivnější odnoži, však oproti té politice, jakou kdysi představoval Ronald Reagan, cosi chybí. Konkrétně tradice, o kterou by se mohl opřít.

Ronald Reagan během své kariéry guvernéra a prezidenta představoval světonázor, opírající se o realitu amerického maloměsta s jeho představou dobrého a zlého, společným chozením do kostela, jakýmsi řádem a samozřejmě také s jeho temnějšími stránkami.

Tuzemský konzervatismus jako kdyby občas nevěděl, co vlastně chce konzervovat. Jedna tradice byla v půlce minulého století zlikvidována, v desetiletích totality vznikla tradice jiná.

Čeští dědici Ronalda Reagana někdy jako by tu tradici předtotalitní a totalitní míchali - nemáme zde na mysli tradici politického zřízení, ale způsobu života nebo sdílených hodnot. Je to konzervativismus velice snadný.

Ronald Reagan oproti tomu představoval politiku, která možná hovoří jednoduchým jazykem, to co si jako prezident předsevzal, ale vůbec snadné nebylo.